Biblické souvislosti služby

Osnova tématu (dílčí témata)

1. sociální problematika ve Starém zákoně

2. charakteristiky Ježíšovy služby
   

3. služba v Ježíšově zvěstování (klíčové texty evangelií)

4. služba v prvotní církvi (klíčové texty Skutků a epištol)
   

Anotace

Cílem studia v daném tematickém okruhu je uvědomit si nejprve sociální akcenty a význam relevantních pojmů ve Starém zákoně a dále se seznámit s charakterem Ježíšovy diakonie, motivy služby v jeho zvěstování a pojetím služby v prvotní církvi. Hlubší pozornost je třeba věnovat studiu klíčových novozákonních textů k tématu (podobenství o milosrdném Samařanu, řeč o posledním soudu, Ježíšovo mytí nohou učedníkům, služba slova a u stolů ve Sk 6 atd.).

Komentář

Při ohledávání starozákonních souvislostí diakonie je na místě seznámit se se sociálními akcenty tóry, případně prorocké zvěsti (např. Amos) a s důrazy na ochranu starých, vdov, sirotků nebo cizinců nebo instituce soboty, desátků, zákazu lichvy, propouštění otroků. Ovšem zde bych chtěl vedle právního připomenout spíše rozměr nářku (Frank Crüsemann) jako řečově artikulovaného vyjádření lidské zkušenosti nouze. To je totiž předpoklad, který umožňuje problematiku utrpení uchopit a reagovat na ni. Význam starozákonní řeči nářku zůstává totiž stále platný i v dnešní společnosti, která nemá jinou řeč pro nářek např. v situaci neštěstí, než onu biblickou. V tomto smyslu můžeme hovořit např. o bohoslužbách v politicko diakonické odpovědnosti jako rituálech, kterými křesťané mohou sloužit celé společnosti zvládnout její krizové situace.

Už jsme ukázali, že základem křesťanské služby je postoj Krista jako Diakona jako shrnutí jeho poslání a díla. Tato Ježíšova diakonie má některé charakteristické znaky: propojení příklonu k Bohu a zároveň obrácení se k člověku (vyjádřené v dvojpřikázání lásky), spojení slova a jednání („Bez činů zůstává slovo prázdné, beze slova by činy byly němé.“ - Brandt), charakter Ježíšových činů ve prospěch lidí jakožto eschatologických znamení (nejde jen o snahu o zmírnění bolesti a nouze, nýbrž přímo o zápas s mocí zla a smrti) a s tím související insulárnost uzdravení (uzdravuje pouze někdy a někoho).

Z evangelijních textů, kde se Ježíš dotýká pro diakonii relevantních témat, je třeba se zabývat aspoň 3 nejdůležitějšími:

Dvojpřikázání lásky, které je u L spojeno s podobenstvím o milosrdném Samařanovi (L 10, 25-37) -

Dochází zde ke spojení přikázání lásky k Bohu (zakotveno v šema, zákadním starozákonním vyznání víry) s přikázáním lásky k bližnímu (Lv 19,18b) jakožto vystižení kvintesence Boží vůle. Láska zde neznamená emocionální vazbu, ale poslušnost Boží vůle a spravedlivé jednání vůči druhému. Hebrejské kamoka, určující blíže charakter lásky, může mít dvojí význam - “jako sebe samého” (vztahuje na sloveso milost) nebo “(vždyť on) jako ty” (vztahuje se na slovo bližní). Ačkoli láska k bližnímu je podřízena lásce k Bohu, důležitá je právě jejich podobnost a hluboká spřízněnost – jde vlastně o dvojjedinou lásku.

Návazné podobenství nemá za cíl označit všechny lidi jako bližní (bližním byl v biblickém chápání příbuzný a člen izraelského národa), nýbrž hovoří o blíženecké lásce Samařana, který se bližním stal. Přehlédnout zde nelze christologický význam podobenství, akcentovaný církevními otci. Chceme-li text chápat jako vzor pro naše jednání, měli bychom si všimnout podle F. Lienharda dvou znaků: pragmatičnosti pomoci a přijetí vlastní zranitelnosti (Pointa transpozice užití pojmu bližní z potřebného na pomáhajícího znamená, že pomáhající je ztotožněn se zraněným a slabým, je postaven do jeho situace – stává se sám oním bližním!).

Řeč o posledním soudu (Mt 25) – Původní význam byl partikularistický (nejmenší bratři jsou křesťané v nouzi), dnes převládá univerzalistický (jde o všechny lidi v typických situacích nouze). Jako odůvodnění pro křesťanskou službu je tento text problmatický.

Mytí nohou učeníkům (J 13) – Exemplum („Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat“) a zároveň předpoklad křesťanské služby („Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“)

Pro službu v prvotní církvi představuje klíčový pojem “společenství (koinonia)”. Diakonie je vzájemnou službou údů Kristova těla, v němž každý má jiný dar pro společný růst. Proměňuje vztahy místo zakládání zvláštních institucí. Často diskutovaná je otázka

Diferenciace diakonie na službu slova a stolu (Sk 6) – Text nemůžeme chápat jako odůvodnění oddělení diakonie od liturgické služby a zvěstování, které je problémem moderní diakonie. Eucharistie a agapé nebyly dosud rozděleny a v případě “sedmi” (nikoli ještě diakonů, možná spíše presbyterů se speciálním pověřením pro řeckou část sboru) je zřejmé spojení charitativní služby a služby slova. Zřejmě šlo spíše o problém inkulturace – a to jak ve službě slova, tak stolu.

Studijní materiály k povinnému prostudování

Jakub Doležel, Biblické kořeny sociální práce, in: Michael Martinek a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, s. 26-39

Kontrolní otázky a úkoly

1. Jaký význam pro diakonii má starozákonní řeč nářku?
   

2. Jaké akcenty najdeme v Ježíšově diakonii a v jeho zvěstování?

3. Jaký charakter měla služba v prvotní církvi?