Abschnittsübersicht

  • Osnova tématu (dílčí témata)

    1. Diakonie ve starověku

    2. Diakonie ve středověku

    3. Diakonie v období reformace

    4. Diakonie v novověku

    5. Diakonie v moderní společnosti

    6. Solidární a pomáhající jednání mimo křesťanství


    Anotace

    Student se zde má seznámit s hlavními sémantickými posuny chápání služby v dějinách církve a proměnami jejích podob (od důrazu na vzájemnost v rámci společenství přes pojetí pomoci jako almužny až po moderní důraz na profesionalitu) včetně konfesních a mezináboženských souvislostí.


    Komentář

    V obecné rovině můžeme z hlediska vývoje společnosti hovořit o třech základních typech pomoci podle způsobu společenské diferenciace. V archaických segmentárních společnostech fungovala pomoc recipročně a bezprostředně na bázi vzájemnosti jako dar. Ve vyspělých hierarchicky strukturovaných společnostech nabývá pomoc formy morálně odůvodněné almžny. A v moderní funkcionálně diferencované společnosti jakožto profesionální a vědecky odůvodněná pomoc v rámci organizací.

    Tyto základní formy pomoci nachází svůj výraz i v dobových podobách křesťanské služby v rámci společnosti. V prvotní církvi ve starověku funguje diakonie na bázi vzájemné pomoci ve společenství: „Milují se navzájem. Vdovy nezanedbávají, sirotky vysvobozují od toho, kdo je zneužívá. Kdo má, dává tomu, kdo nemá. Když spatří cizince, zavedou ho pod střechu a těší se z něj jako z rodného bratra. Neboť se nenazývají bratry podle těla, nýbrž bratry v Duchu a v Bohu (dopis Aristida z Atén císaři Antoniovi Piovi ).“

    Od. 6. stol. diakonickou funkci v církvi od místních obcí přebírají zejména vznikající kláštery. Od 12. stol. V souvislosti s rozvojem měst se rozvíjí městské podoby chudoby a pro středověk typickou formou pomoci se stává almužna jako shrnutí skutků milosrdenství. Dobročinnost je spojena s paradigmatem “svaté směny” a záslužnickým charakterem pomoci.

    Od 15. stol. dochází k systematizaci péče o chudé v režii světské vrchnosti. Žebrota, která dosud byla vnímána jako součást Božího řádu, je omezována. Hesla dne, pod něž je možné nový přístup k sociální nouzi shrnout, zní: komunalizace, pedagogizace, byrokratizace, moralizace a racionalizace pomoci. Tento trend posílila reformace s učením o ospravedlnění z pouhé milosti a odmítnutím záskužnosti lidských skutků.

    Osvícenství přináší na rozumu postavenou humanitu a ovšem také konstruuje ideály jako integrita, krása nebo výkonnost a vyčleňuje ty, kdo jim neodpovídají. Rozvíjí se i křesťanská charita (pietisté, Vincenc z Pauly…). Novou chudobu přináší průmyslová revoluce 19. století, na niž reagují v Německu postavy evangelického probuzeneckého hnutí (Wichern, Fliedner, Löhe, Bodelschwing) a vzniká moderní podoba diakonie.

    V druhé polovině 20. stol. je diakonie v německém prostoru začleněna do struktur sociálního státu a je tak posílen trend její profesionalizace a funkcionalizace.


    Studijní materiály k povinnému prostudování

    Z následujících titulů prostudujte a srovneje aspoň dva:

    Messina Rosario. Dějiny charitativní činnosti

    Jakub Doležel, Nárys dějin charitní služby chudým a trpícím – Historické inspirace sociální práce, in: Michael Martinek a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, s. 40-61

    Ctirad Václav Pospíšil, Teologie služby, s. 69-138

    Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 25-32


    Kontrolní otázky a úkoly

    1. Jakou podobu měla diakonie v rané církvi?

    2. Jaký je smysl almužny a jejího chápání ve středověku? Co to je „svatá směna“?

    3. Jaké akcenty v sociální oblasti přinesla reformace?

    4. Jak se vyvíjela moderní diakonie od 19. století po současnost?

    5. Čím jsou charakterizovány hlavní předkřesťanské a mimokřesťanské přístupy k utrpení a solidaritě?