Dogmatické souvislosti služby

Osnova tématu (dílčí témata)

1.   služba v kontextu trinitární teologie

2.   služba v kontextu teologie stvoření

3.   služba v kontextu christologie

4.   služba v kontextu pneumatologie

Cílem studijního bloku je učit se propojovat základní systematicko-teologické výpovědi s problematikou pomáhajícího jednání v křesťanské perspektivě. Zvláštní pozornost je třeba věnovat službě v kontextu trojiční teologie, v kontextu teologie stvoření a zvláště christologie (význam Božího lidství, teologie kříže), která tvoří tradiční základ křesťanského odůvodnění pomáhajícího jednání.

Komentář

Podle otce moderní diakonie J.H. Wicherna musí teologická odpověď na otázku diakonie směřovat „zpátky do hlubin Božství, aby pronikla do hlubin lidství, do hlubin jeho nouzí a do hlubin jemu prokázané pomoci“. Na tuto výzvu se ve 20. stol. pokouší Gerhard K. Schäfer odpovědět celostným trinitárním odůvodněním diakonie. C.V. Pospíšil ve svém návrhu teologie služby zdůrazňuje jednotu Otce, Syna a Ducha svatého jako nejhlubší tajemství darující se a zároveň druhého nepohlcující lásky a pravzor empatie. Klíčovým pojmem z trinitární teologie je zde perichoreze jako vzájemné přebývání a ustupování jeden druhému mezi Otcem a Synem. Ovšem pro pochopení problémů diakonie v moderní funkcionálně diferencované společnosti je relevantní též trinititární problematika apropriací (Otec jako Stvořitel, Syn jako Vykupitel, Duch jako Posvětitel), potřeba vnímat v tajemství Trojice též diference a rozlišovat v Božím působení úlohu Otce, Syna a Ducha svatého, aniž bychom přitom ovšem propadli triteismu. Nebo řečeno s C. V. Pospíšilem a odkazem na Augustina: „Boží díla navenek jsou společná jediné a nerozdílné Trojici, ale každá Boží osoba ve zmíněných dílech hraje pro ni typickou a charakteristickou úlohu.“

V tomto smyslu se poté R. Hoburg pokusil k trojičnímu schématu přiřadit různé koncepty systematicko teologického odůvodnění diakonie. Tradiční odůvodnění diakonie je christologické. Místem setkání diakonie a christologie není pouze myšlenka následování Krista – Diakona (imitatio Christi), ale podle F. Lienharda jde zde spojitost přímo soteriologická, nakolik dakonie je zápasem se zlem. Diakonie je podle Lienharda postojem tváří v tvář nouzi a utrpení, který se orientuje na Kristově přemožení zla jeho nesením na kříži.

Primárně k Bohu Otci a dílu stvoření směřují teologii diakonie H. Rüegger a Ch. Sigrist. Fenomén služby a pomoci je podle nich antropologickou konstantou, schopnost pomáhat je darována Bohem všem lidem a setkáváme se s ní v různých kulturách. Christologické odůvodnění podle nich diakonii přetěžuje a snaží se vytvořit dojem její výlučnosti, který neodpovídá skutečnosti.

Třetí skupina přístupu klade důraz na působení Ducha svatého, který v církvi působí rozmanitá charismata ke službě druhým (včetně služby potřebným), ale působí i mimo hranice církve a probouzí vnímavost pro otázky spravedlnosti a solidarity. Z obrazu církve jako těla Kristova, do něhož jsme napojeni Duchem, vychází ve svém konceptu solidární diakonie U. Bach. Solidarita zde stojí proti hierarchickému konceptu sociální strategie, která dělí lidi na slabé a silné, mocné a bezmocné a pomáhání probíhá zhora dolů. V tomto modelu Bach podtrhuje interakci vzájemné pomoci, v němž každý je příjemcem a zároveň dárcem.

Studijní materiály k povinnému prostudování

Benedikt XVI. Deus caritas est. Praha: Paulínky, 2006

Pospíšil, Ctirad Václav. Teologie služby : kniha (nejen) pro ty, kdo se věnují křesťanské charitě a

diakonii, s. 139-202

Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 40-55

Kontrolní otázky a úkoly

1. Jaký význam má pro křesťanské chápání služby trinitární teologie?

2. Jaký význam má pro službu teologie stvoření?

3. Jaké perspektivy přináší christologické odůvodnění služby?

4. Co pro službu vyplývá z důrazů pneumatologie?