Section outline

  • Osnova tématu (dílčí témata)

    1. Diskusní modely k otázce propria diakonie

    2. Diakonie svobodná, občanská a církevní (Wichern)

    3. Diakonie v individuálním, organizačním a společenském kontextu


    Anotace

    V rámci daného bloku se má student seznámit se základními diskusními modely v kontextu otázky identity a propria diakonie (Co dělá diakonii diakonií? Co dělá službu křesťanskou?) a rozlišovat různé formy diakonie v moderní společnosti


    Komentář

    V literatuře existuje nepřeberné množství definic diakonie z různých dob a prostředí, např.:

    - Diakonií zde rozumím křesťansky motivovanou službu potřebným jakéhokoli druhu, vždy v nějakém, byťsi minimálním stupni organizovanosti. (Pavel Filipi)

    - Diakonie je péče lásky věnovaná chudým. (J.H. Wichern)

    - Diakonií se míní pomáhající, solidární jednání v křesťanské perspektivě. (Sigrist, Rűegger)

    - Diakonie je sociální práce evangelických církví. (www.diakonie.de)

    - ...pomáhání, jehož centrálním subjektem je diakonická církev. (Heinrich Pompey, Paul-Stefan Ross)

    - ...pomáhající jednání v rezonančním (ozvučném) prostoru evangelia. (Beate Hofmann)

    - Diakonické jednání je křesťanské pomáhající jednání ve prospěch lidí, kteří se nachází v sociální, fyzické nebo psychické nouzi, a jehož motivace, metody a zacílení jsou teologicky odůvodněny a reflektovány (Ulrich H.J. Körtner)

    Podle toho, jak se v daném pojetí charitativní práce setkává fenomén sociální práce či pomáhání obecně s náboženským rozměrem v podobě křesťanství, můžeme rozlišit několik přístupů k otázce tzv. propria diakonie, které se liší rozličnými akcenty křesťanské dimenze:

    - osobní motivace v křesťanské víře

    - důraz na církevní rozměr

    - aktivace náboženského kódu, utváření křesťanského rozměru

    - není potřeba nic specificky náboženského či křesťanského


    Sociolog Niklas Luhmann popisuje historicky se vyvíjející formy pomoci ve vztahu k diferenciaci společnosti: V archaických segmentárně uspořádaných společnostech probíhá pomoc na bázi interakce, vzájemné pomoci v přehledných kmenových společenstvích. Ve vyspělých sociálně rozvrstvených kulturách mizí samozřejmá vzájemnost pomoci a ta musí být morálně vynucována (např. praxe almužny). V moderní vysoce komplexní společnosti již nepostačuje ani morální apel a úkoly, spojené s pomocí, jsou delegovány na zvláštní organizace.

    Toto evoluční schéma ovšem nemá tvrdit, že „nižší“ formy pomoci s „vyššími“ zanikají. Vzájemná pomoc na principu vděčnosti, morálně motivované dobré skutky i programy organizací existují vedle sebe. Takto odlišené podoby pomoci najdeme i v křesťanské diakonii. Vedle sebe tak existuje organizovaná práce (např. v podobě Charity ČR nebo Diakonie ČCE), vzájemná sousedská pomoc (spontánní nebo formalizovaná – např. v podobě rozvíjení komunitních programů, farních charit apod.) i institucionalizované vyjádření diakonického poslání církve (např. v podobě církevního diakonátu).

    Diakonii tak můžeme reflektovat v makro rovině celospolečenské funkce církve, mikrorovině osobní vzájemnosti i v mezo rovině programů organizací, která se v moderní době mezi ně „vsunuje“. Je třeba ovšem pamatovat, že uvedené roviny se nekryjí s jednotlivými empirickými podobami diakonie, ale prolínají se jimi: např. Organizovaná charitativní práce se nakonec projevuje konkrétními interakcemi a zároveň se v ní také projevuje vztah k celku společnosti i jejím dílčím systémům (např. ekonomice, politice apod.)

    Jeden ze zakladatelů moderní diakonie v 19 stol. J. H. Wichern na základě teologického učení o dvou sférách Boží vlády (světské a duchovní) považoval za důležité rozlišovat trojí diakonii: svobodnou, církevní a občanskou. V posledně jmenované jde o “vrchnostenský”, státní systém sociální politiky, do něhož spadá například úprava legislativy nebo sociálního zabezpečení. Diakonii svobodnou tvoří na jedné straně přirozené vazby v podobě rodiny, přátelství či sousedství a na straně druhé zároveň ve Wichernově době se rozvíjející občanský život na spolkové bázi (dnes jde tedy např. o nestátní neziskové organizace či církevní právnické osoby – ovšem s vědomím, že i tyto se v moderním sociálním státě vykonávají do určité míry funkci jeho nástrojů a, nakolik se tak děje, bylo by možné je tedy Wichernovým slovníkem přiřadit i k diakonii občanské).


    Studijní materiály k povinnému prostudování

    Michal Opatrný, Markus Lehner a kol., Teorie a praxe charitativní práce. Uvedení do problematiky. Praktická reflexe a aplikace, s. 24-27 a 35-46

    Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 56-59. 92-116


    Kontrolní otázky a úkoly

    1. Jaké základní přístupy k otázce propria diakonie můžeme rozlišit?

    2. V čem spočívá Wichernovo dělení diakonie na svobodnou, občanskou a církevní?

    3. Jaké jsou další možnosti diferenciace diakonie ze sociologické perspektivy?