Diakonát a jeho význam pro diakonické poslání církve

Osnova tématu (dílčí témata)

1. diakonát v Novém zákoně a rané církvi

2. obnova moderního evangelického a katolického diakonátu

3. soudobá teologická reflexe diakonátu a jeho možné perspektivy

Anotace

Student se seznámí s biblickými předpoklady a historickým vývojem diakonátu včetně podob jeho novodobé obnovy v evangelickém i katolickém prostředí a teologickou diskuzí k tématu.

Komentář

Počátky institucionalizovaného osobního diakonátu bývají tradičně uváděny do souvislosti s ustavením „Sedmi“ ve Sk 6. Jejich úkolem je na rozdíl apoštolské služby slova (diakonia tou logou) sice dbát na službu u stolu (diakonein trapezais), tedy konkrétně starat se o hmotné potřeby řeckých vdov, ovšem text sám je diakony nenazývá. O jejich charitativní službě se navíc ve Skutcích nedozvídáme nic, naopak jsme zpravováni o jejich službě kazatelské, misionářské a liturgické. Ačkoli dějiny působení tohoto textu v církevním chápání diakonátu jsou bohaté, spojovat tuto zřejmě ad hoc vytvořenou církevní strukturu s pozdějším „úřadem“ diakonů není zcela oprávněné.

Postupnou funkcionalizaci diakonátu sledujeme v pavlovských epištolách. V autentických apoštolových listech najdeme výroky, které chápou pojem diakon nejen ve smyslu určité charakteristiky činnosti (apoštol tento pojem užívá i sám o sobě – např. 1K 3,4n; 2K 3,5n; 2K 6,3n), ale také jako označení do určité míry institucionalizované funkce v rámci raněkřesťanského sboru. Řeč je o Timoteovi, „Božím služebníku (diakonovi) v evangeliu Kristově“ (1Te 3,2 – nejstarší novozákonní užití pojmu) a o Foibé, „diakonce církve v Kenchrejích“ (Ř 16,1). V epištole Filipským (Fp 1,1) pak poprvé nacházíme náznak dyadické podoby církevního úřadu – biskupů a diakonů. Toto institucionalizované pojetí diakonátu pak (ovšem vedle obecnějšího pojetí, v němž autor mluví jako o diakonech o Pavlovi či Tychikovi – Ef 3,7 a Ef 6,21, par. Ko 1,23 a Ko 4,7n) najdeme rozvinuté v 1 Tm, kde jsou ve 3. kapitole vyjmenovávány ideální předpoklady a vlastnosti episkopů a diakonů. Triadické pojetí úřadu s biskupem, presbytery a diakony se objevuje rozvinuté ve spisech Ignáce z Antiochie z poč. 2. stol. Diakon v kontextu rozvíjejícího se monoepiskopátu vystupuje jako pomocník a pověřenec biskupa jako jeho „oko a ucho“ pro potřeby v okolí křesťanského společenství a spojuje ve své osobě liturgickou a charitativní funkci. Ve 4. stol. dochází k hierarchizaci pojetí úřadu, v jejímž důsledku je služba diakonů postupně odsouvána na okraj a její význam v dalších stoletích postupně upadá. Diakonát se stává na Západě nadlouho (v římskokatolické tradici až do Druhého vatikánského koncilu) pouhým předstupněm kněžství a charitativní úkoly církve přebírají zejména kláštery.

Ke snahám o novodobé obnovení diakonátu dochází nejprve v reformačním prostředí. Ačkoli Luther se pro zavedení církevního diakonátu několikrát přejně vyslovil, rozvinout se ho však nepodařilo v důsledku delegace sociální odpovědnosti na světskou vrchnost. V reformované tradici se zejména Kalvín a Bucer pokusili o obnovu diakonátu v rámci čtverého úřadu (pastýřů, učitelů, starších a diakonů) – ovšem i zde bez většího vlivu na další vývoj kalvinistických církví.

K dalšímu pokusu o obnovu diakonátu na starocírkevním základě dochází v 19. stol. zejména v osobách J.H. Wicherna a T. Fliednera. Wichern, který na základě křesťanské motivace reaguje na nouzi, způsobenou průmyslovou revolucí, zakládá nejprve v Hamburku institut (Rauhes Haus) pro děti z chudinských čtvrtí a zároveň se snaží získat a připravit jejich vychovatele. Ty se sice zdráhá titulovat diakony a nazývá je „bratry“ (zřejmě proto, že jeho iniciativy vznikají na spolkovém základě mimo instituci církve), ovšem obnovu diakonátu považoval za důležitou. I zde ovšem musíme konstatovat, že vize Wicherna a dalších se v následujícím období neprosadila.

Daleko většího ohlasu se dostalo iniciativě Theodora Fliednera, který v reakci na neutěšený stav péče o nemocné v roce 1836 zakládá „mateřinec“ diakonek – žen, které se vzdaly vlastní rodiny a věnují se z křesťanského přesvědčení obětavě profesionální ošetřovatelské službě. Počet diakonek brzy přesáhl počet mužských diakonů a mateřince vznikaly i v dalších zemích.¹ K jejich rozšíření přispěla i skutečnost, že ženám z chudších poměrů nabízely nejen společensky uznávané postavení, ale i určité sociální zajištění. Myšlenka našla odezvu také v českých zemích a na principu služby diakonek vykonávala v první polovině 20. stol. svou činnost Česká diakonie až do svého zrušení komunistickým režimem v roce 1950.

Mezník a výzvu nejen pro církev římskokatolickou představuje bezpochyby zavedení, resp. obnovení institutu trvalých jáhnů na Druhém vatikánském koncilu. To ovšem teprve otevřelo dosud trvající diskusi o chápání diakonátu, která řeší vztah diakonátu a kněžství, otázku akcentace spíše pomocné pastorační funkce v důsledku nedostatku kněží nebo jeho vlastní jedinečné identity a propria jeho poslání, případně aktuálně otázku možnosti diakonátu žen. Stefan Sanders shrnuje modely pojetí diakonátu v katolické diskusi do tří typů: Prvním je sacerdotální zúžení, v němž diakon vystupuje jako pouhý pomocník kněze. Druhým je komplementární model, podle nějž diakon jedná „in persona Christi servi“ (na rozdíl od kněze, který jedná „in persona Christi capitis“). A třetí je model bipolární, jemuž autor straní, kde je kněz jako ten, kdo duchovně vede společenství církve, a diakon jakožto zástupce chudých, který diakonickou zkušenost vnáší do shromáždění – a oba se tak rovnocenně doplňují. Sanders dokonce řekne, že v každém sboru musí být podle tohoto pojetí presbyter i diakon.

Studijní materiály k povinnému prostudování

Jakub Doležel, Nárys dějin charitní služby chudým a trpícím – Historické inspirace sociální práce, in: Michael Martinek a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, s. 40-42

Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 165-186

Kontrolní otázky a úkoly

1. S jakou podobou diakonátu se setkáváme v Novém zákoně a v rané církvi?

2. V jakých souvislostech došlo ke snahám o obnovu diakonátu v reformaci, v kontextu zrodu moderní diakonie v 19. stol. a na 2. vatikánském koncilu?

3. Jaké jsou současné hlavní teologické diskusní linie k tématu?