Diakonie jako vzájemná služba ve společenství

Společenství a vzájemnost pedstavují základní charakteristiky pomoci v rané církvi, jak o o tom svědčí Nový zákon. Klíčovým pojmem je koinonia - tedy společenství ve smyslu participace, účasti věřících na Kristu a skrze něho na sobě navzájem. Diakonie ne jako činnost navenek, ale jako poznávací znamení křesťanského sboru, je neodmyslitelně spjatá s počátky církve. Byla to právě vzájemná pomoc v rámci prvokřesťanských obcí, která měla v antické společnosti značnou rezonanci: „Hleďte, jak se navzájem milují.“

Tyto novozákonní důrazy ve 20. stol. připomněla myšlenka diakonického sboru jako jakási „nebezpečná vzpomínka“ na počátky církve, jako výzva k tvorbě „kontrastní společnosti“, křesťanské alternativě k převládajícím trendům, založeným na delegaci a službách, v sociální oblasti. Rozměr života církve jako společenství vzájemné pomoci ustoupil do pozadí už ve středověké církvi, v níž převládalo spojení trůnu a oltáře, i v novověké státní církvi, v níž stále ještě křesťanská a občanská obec vpodstatě tvořily jednotu. Určitý posun na evangelické straně představuje v Německu vznik Evangelického Pomocného díla po 2. světové válce. To zakládá sama Evangelická církev Německa vedle již existující na spolkovém principu fungující Vnitřní misie právě jako výraz skutečnosti, že diakonie představuje neodmyslitelnou součást poslání církve, není možné ji delegovat na vnější nositele ani používat jako prostředek misie. První ředitel Evangelického Pomocného díla Eugen Gerstenmaier diakonii chápe jako „církev v akci“. Chce tak aktivizovat diakonii samotných sborů, chápaných jako „bratrství v akci“. Další vývoj diakonie v Německu ovšem tomuto směru uvažování v důsledku začlenění církevní diakonické práce do struktur sociálního státu nepřál.

Na počátku 90. let minulého století konstatuje Hermann Steinkamp, že program diakonického sboru sice došel širokého souhlasu, ovšem bez výraznějších změn v praxi farností a sborů. Touhu po diakonizaci církve je ovšem třeba, jak jsme viděli, chápat minimálně ve dvou podobách. Na jedné straně je to myšlenka „církve pro druhé“ (Bonhoeffer, Lange), tedy výzva k diakonické angažovanosti církve navenek. A na straně druhé myšlenka diakonického sboru, který primárně diakonii nedělá, ale diakonický je uvnitř sebe sama. Diakonickou angažovanost církve můžeme chápat jako most ke společnosti, kterému by ovšem bez diakonického rozměru samotného sboru chyběly nosné sloupy. Jak shrnuje Schäfer, myšlence „sboru pro druhé“ hrozí, že vyčerpá své síly v bezbřehém aktivismu a křesťanskou víru převede na pouhou etiku.

Podle Steinkampa se v Německu od 60. let rozvíjí na komunitu orientovaná diakonie (Gemeinwesendiakonie) jako nová metoda sborové práce. Podobně hovoří z evangelické perspektivy Hans-Jürgen Benedict, který tvrdí, že „tradiční sborová diakonie se vyvinula ve spolupráci s nadsborovou Diakonií a sociálními komunitními programy rozvoje do diakonie, orientované na komunitu v rámci čtvrti“. Pro takto pojatou sborovou diakonii je důležitá její otevřenost pro spolupráci s ostatními aktéry v komunitě – jak s institucionální Diakonií, tak se samosprávou a občanskými aktivitami. Tento přístup vznikl v Německu jako specifické rozvinutí komunitní práce (community work, Gemeinwesenarbeit) jakožto jedné z metod sociální práce, jejímž cílem je pomoc k svépomoci. Theodor Strohm v roce 1998 navrhl pro toto chápání diakonie užívat pojem Wichern III. Zatímco působení samotného Wicherna v 19 stol. usilovalo především o bezprostřední záchranu a pomoc, spojenou se snahou o rechristianizaci společnosti a rediakonizaci církve, Wichern II se stal označením pro rozvoj diakonie po 2. světové válce v duchu jejího začlenění do celku společnosti a Wichern III vyjadřuje orientaci na komunitu, participaci a neformální sítě.

Sborové a na komunitu orientované podoby diakonie v současnosti korespondují se socilogickým popisem společnosti jako sítě (např. Castells). Rostoucí význam sítí souvisí se „silou slabých vazeb“. Z hlediska sociální psychologie tvoří silné vazby především rodinné a přátelské vztahy, na rozdíl od slabých vazeb mezi známými, kolegy nebo lidmi, kteří se potkávají například v rámci spolků – nebo právě farností a sborů. Nové „síťové“ paradigma v oblasti rozvoje sborů tak v sobě nese zřetelný diakonický akcent. Bez významu není schopnost sítí překračovat hranice různých prostorů, vrstev a milieu, charakteristická pro původní význam pojmu diakonie.

Z této perspektivy křesťanská služba se společenskými proměnami neztrácí na významu, ba právě naopak. Pouze se ukazuje jako nedostatečné uvažovat o ní jako o organizaci, spíše je přiměřené ji vnímat jako síť (Netz) a v tomto smyslu ji také aktivně lidskými silami rozvíjet (Netz-Werk). Takto chápaná sborová diakonie významným způsobem předchází organizované aktivity institucionalizovaných sociálních služeb a zároveň je doplňuje. V daném typu křesťanského pomáhání místo jasně definovaného členství jde spíše o vytváření „uzlů“, případně „jádrových skupin“. Silou sborové diakonie bude místo rozhodování o dlouhodobých pevných programech, charakteristickém pro organizace, adaptabilita a flexibilita, umožňující reagovat ad hoc na vznikající potřeby.

Je zřejmé, že požadovaný „networking“ nepředstavuje žádný křesťansky výlučný fenomén. Právě naopak umožňuje situačně propojovat prostředí církve s okolní společností. Co je však podle Heinricha Bedford-Strohma významným a charakteristickým příspěvkem sborů pro tvorbu občanské společnosti, je právě skutečnost, že představují prostředí kultivace slabých vazeb.