5. Teologické souvislosti charitativní práce

Vyučuje: Mgr. Karel Šimr, Ph.D.

Osnova tématu (dílčí témata)

1.       Ježíšova diakonie

2.       Diakonie v Ježíšově zvěstování

3.       Diakonie v prvokřesťanském sboru

4.      Kérygmatický, empirický a spirituální přístup

5.      Charitativní práce v kontextu trinitární teologie

6.      Otázka identity a profilu

7.      Mezioborový ráz charitativní práce

Komentář

Pojem diakonie v dnešním slova smyslu má svůj původ v Novém zákoně. Pokusy o novozákonní zakotvení diakonie se obvykle dovolávají Ježíšova jednání v kontextu Božího království (uzdravování), přikázání lásky k bližnímu a základních textů, vztahovaných k diakonii, v matoušovských (řeč o posledním soudu, Mt 25), lukášovských (podobenství o milosrdném Samařanu, L 10) a janovských obcí (mytí nohou učedníkům a přikázání lásky, J 13). Křesťanská služba je zakotvena v diakonii Syna člověka, který "nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mk 10,45). Jádrem Ježíšova poslání je sebevydání života pro druhé. Konstitutivním prvkem Ježíšovy diakonie je propojení příklonu k Bohu a zároveň obrácení se k člověku. Ježíšovo uzdravování, sycení zástupů a vymítání démonů je eschatologickým znamením ohlašovaného konce času, Božího království. Ježíšovy činy pomoci nejsou jen snahou o zmírnění bolesti a nouze, nýbrž přímo zápasem s mocí zla a smrti, který se dovršuje v jeho oběti na kříži a vzkříšení.

Tematika služby a milosrdenství má ale své místo nejen v Ježíšově jednání, ale také v jeho slovech a zvěstování. Obojí je ostatně pevně spojeno. Slovo a čin v Ježíšově veřejném působení – stejně jako následně v působení církve – tvoří nerozlučný celek. Příkladem může být Ježíšovo předvelikonoční mytí nohou učedníkům, uzavřené výzvou: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. (J 13,14)“ V Ježíšově zvěstování hraje v kontextu diakonie důležitou roli recepce starozákonního přikázání lásky k bližnímu, konkrétně verše Lv 19,18b. Tu najdeme v různých podobách ve všech synoptických evangeliích v rámci perikopy o tzv. dvojím přikázání lásky. Do tohoto rámce patří rovněž klíčové podobenství o milosrdném Samařanu.

V historii měl na koncepci charitativní práce zásadní vliv jeden z úryvků Evangelia podle Matouše, který se nazývá Řeč o posledním soudu (Mt 25, 31-46). Text se primárně snaží zodpovědět otázku, zda mohou být vedle pohané (nekřesťané). Text skrze vyprávění o ne/poskytnutí pomoci vysvětluje, že křesťané ve světě zastupují Ježíše Krista a proto díky vztahu ke křesťanům mohou být spaseni i pohané. Tento výklad, který potvrzuje i historicko-kritická metoda výkladu Bible, se však v historii stal podružným. Místo něj převládl výklad, který je dnes obecně rozšířený, a který text chápe jako výzvu k dobročinnosti. Tento klasický výklad nechápe biblický úryvek v jeho kontextu a nezohledňuje záměr autora Evangelia podle Matouše. Protože v historii dlouho převládal, vznikl podle něj i seznam dobročinných skutků, tzv. skutky tělesného milosrdenství, kterými byli křesťané povinni vůči svému okolí, aby mohli být spaseni. Tím tento výklad instrumentalizuje pomoc i klienta pomáhajícího, kteří se pro něj stávají prostředkem ke splnění náboženských povinností. Sám text  úryvku však tento přístup ve skutečnosti vylučuje.

Na tuto Ježíšovu diakonii navazuje diakonie jeho učedníků v rámci křesťanských obcí. Služba potřebným je u apoštola Pavla chápána jako jedno z charismat, darů Ducha svatého. Již Skutky 6 svědčí o rané diferenciaci na službu slova (z hlediska konstitutivních znaků církve bychom řekli liturgii a martyrii) a službu u stolu (diakonii ve smyslu služby potřebným – pojem diakonie je ovšem užit v obou případech!). Pro chápání diakonie, zakotvené v křesťanském sboru, je ovšem klíčový také čtvrtý pojem z teorie realizačních forem církve – totiž společenství (koinonie). Nový zákon spojuje dvojí význam koinonie. Je to „společenství skrze účast na něčem společném“ (účast na Kristu) a „společenství s druhými“. Ze společné účasti na Kristu roste v křesťanském společenství vzájemná spoluúčast, která se projevuje solidaritou a vzájemným nesením břemen (viz Sk 2,44; Ga 6,2).

Teologická reflexe charitativní práce se ve 20. stol. Ubírá v zásadě třemi různými směry:

- systematicko teologický přístup (kérygmatický): odůvodňuje charitativní práci vztahem k církvi (např. koncept diakonie jako konstitutivního znaku církve)

- sociálně etický (empirický): vychází z reálných podob institucionalizované charitativní práce a zdůrazňuje její společenský rozměr (politický a ekonomický rozměr charitativní práce)

- spirituální: zaměřuje se na žitou spiritualitu v charitativní práce (např. koncept diakonické kultury)

Rozmanité koncepty charitativní práce je možné rozlišit nejen podle různých teologických disciplin, v jejichž rámci jsou primárně rozvíjeny (systematická teologie, teologická etika, spirituální teologie), ale také v perspektivě trojiční teologie, tedy ve vztahu tajemství Boha jako jako Otce, Syna a Ducha svatého. Důležité je zde obojí: Boží jednota (v podobě skutečnosti vzájemného přebývání božských osob jako tajemství dávající se a zároveň druhého nepohlcující lásky a jakýsi pravzor lidské empatie) i vnitřní rozlišenost: V Bohu Otci, stvořiteli nebe i země, tak můžeme nacházet Dárce všelidské schopnosti pomoci, v působení Ducha svatého stálého inspirátora úsilí o spravedlnost a dobro a obnovovatele sil a motivace k pomoci, a v díle Vykupitele nejen zjevení Boží lásky k člověku a vzor sklonění k lidské nouzi, ale především skutečnost definitivního přemožení zla, které umožňuje přijetí vlastní slabosti, hříšnost a smrtelnosti jako předpoklad skutečné solidarity.

Z hlediska odborné reflexe charitativní práce hraje důležitou roli otázka, jaký v ní připadá vůbec teologii význam. V současném pojetí již není teologie chápána jako vedoucí disciplina, ale jako jedna ze vztažných disciplin. To souvisí s chápáním charitativní práce jako interakce diakonie a sociální práce, tedy jako určitého „hybridu“, který není možné uchopit pouze z jednoho úhlu pohledu a který zachovává autonomii oborových reflexí jednotlivých oblastí.

Klasický problém v teologické reflexi charitativní práce představuje otázka její identity. Ten souvisí se skutečností, že diakonie byla ve 20. stol. vyňata z ryze církevního kontextu a je začleněna do struktur sociálního státu. Odpovědi na otázku lze rozdělit do dvou skupin: Jedna považuje zřetelný křesťanský profil charitativní práce (např. v podobě křesťanské motivace pracovníků), druhá pomáhající jednání jako odraz Božího sklonění k člověku považuje za dostatečné samo o sobě. Spíše než o propriu charitativní práce se zdá být vhodnější mluvit o jejím profilu: nejde o vymezování vůči jiným podobám pomoci, ale o pozitivní rozvíjení toho, co je křesťanské, vzájemné propojování a obohacování.

Studijní materiály k povinnému prostudování

-          Michael MARTINEK a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, Praha, 2008

-          Biblická východiska metodologie Charitativní práce (PDF)

• Jakub DOLEŽEL, „Co dělá sociální práci křesťanskou?“, in: Michal OPATRNÝ – Markus LEHNER a kol., Teorie a praxe charitativní práce: Uvedení do problematiky: Praktická reflexe a aplikace, České Budějovice 2010, s. 24-27.

• Michal OPATRNÝ, Charitativní práce: interakce sociální práce a diakonie, in: Michal OPATRNÝ – Markus LEHNER a kol., Teorie a praxe charitativní práce: Uvedení do problematiky: Praktická reflexe a aplikace, České Budějovice 2010, s. 39-46.

• Karel ŠIMR, Církevní, nebo světská diakonie?, in: Caritas et Veritas 2/2016, s. 81-96 (www.caritasetveritas.cz).

• Karel ŠIMR, „Odůvodnění diakonie v pohledu trinitární teologie“, in: Ladislava ŘÍHOVÁ (ed.), Jednota v mnohosti - In pluribus unitas 2016, s. 220-226 (dostupné zde).

Studijní materiály k lepšímu porozumění

-          Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Český ekumenický překlad.

• Michal OPATRNÝ, Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty sociální práce pro teologii, Praha, 2013.

• Ctirad V. POSPÍŠIL, Teologie služby. Kostelní Vydří, 2002

• Ralf HOBURG, „Theologische Begrűndungen der Diakonie“, in: Johannes EURICH – Heinz SCHMIDT (ed.), Diakonik. Grundlagen – Konzeptionen – Diskurse, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2016, s. 111-144.

Kontrolní otázky a úkoly

• Co můžeme označit Ježíšovou diakonií?
• Jaké jsou klíčové texty o diakonii v Ježíšově zvěstování?
• Ve kterém evangeliu najdeme tzv. řeč o posledním soudu?
• Jaký je autorem zamýšlený význam tzv. řeči o posledním soudu?
• Proč se tzv. řeč o posledním soudu poskytování pomoci týká jen sekundárně?
•  Jaká teorie a metoda charitativní práce byla z tzv. řeči o posledním soudu odvozena?
• Co je charakteristické pro pojetí diakonie v raných křesťanských sborech?