8. Církev a církve (eklesiologie)

Biblické chápání církve. Dějiný vývoj církve. Zvěstování, svátosti a úřad. Křesťanské církve. Ekumenismus.

Křesťané ve vyznání víry v rámci třetího, svatodušního, článku vyznávají svatou církev obecnou, svatých obcování (Apoštolské vyznání víry), jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev (Nicejsko cařihradské vyznání víry). Slovo církev je odvozeno z řeckého kyriaké, což znamená Pánova. Navazuje ovšem především na novozákonní pojem ekklésia (shromáždění). Označuje společenství věřících v Krista, založené vylitím Ducha svatého.

Nový zákon vyjadřuje skutečnost církve různými obrazy. Některé popisují církev jako živý organismus spojený s Kristem (tělo Kristovo, vinný kmen a ratolesti, nevěsta Kristova), jiné zdůrazňují chápání církve jako Božího lidu (lid náležející Bohu, královské kněžstvo), jako služebníků (spolupracovníci v Božím díle, vyslanci, svědci, rybáři lidí) nebo jako společenství Ducha jako společenství těch, kdo dostali dary Ducha ke vzájemné službě a službě světu. Zvěstování evangelia, vysluhování svátostí a služba jednotě církve je smyslem úřadu v církvi, který tradičně existuje v trojí podobě diakonů, kněží a biskupů s různými odchylkami a odlišnostmi pojetí v jednotlivých církvích.

Po 2. vatikánském koncilu (1962 – 1965) došla všeobecného ekumenického rozšíření pastorálně teologická teorie tří prvků, jimiž se církev uskutečňuje: martyrie (svědectví), liturgie (bohoslužba) a diakonie (služba potřebným). Zejména v prostředí evangelické teologie převládá v současnosti popis úkolu církve jako “komunikace evangelia”. Klíčovou úlohu v tomto poslání a základu existence církve hraje zvěstování evangelia a vysluhování svátostí (klasicky definovaných Augustinem jako “viditelná znamení neviditelné Boží milosti”). Řádné vysluhování svátostí souvisí s pojetím církevního úřadu (svěcení, pověření ke službě), které patří patří mezi nejproblematičtější body ekumenického dialogu. Zatímco protestantské církve obyčejně uznávají jen dvě základní svátosti (křest a večeře Páně), pravoslavné a římskokatolická sedm (kromě dvou zmíněných ještě biřmování, pokání, pomazání nemocných, svěcení a manželství).

Jednota církve vždy existovala v rozmanitosti místních tradic. Přesto o prvním tisíciletí můžeme hovořit jako o období nerozdělené církve, její žejednota byla manifestována zejména společnými koncily. V 11. století dochází k rozštěpení círke na východní a západní a ve století 16. k rozdělení západní církve, po němž vedle církve římskokatolické vznikají církve reformační především lutherské a reformované (kalvinistické) orientace. Tak vzniká moderní denominacionalismus, související s pokračujícím štěpením na straně z reformace vzešlých církví (ale také znovuspojováním – viz např. Největší česká prostestantská církev Českobratrská církev evangelická, ustavená v roce 1918 spojením luterské a reformované církve s přihlášením se k tradicím české reformace).

Hnutí, které usiluje o obnovu viditelné jednoty církve, se nazývá ekumenismus. Jeho počátek se datuje ke světové misijní konferenci v Edinburghu v roce 1910. V jeho důsledku vznikla například Světová rada církví. Společná modlitba i praktická spolupráce církví je v ekumenismu spojena s teologickým dialogem usilujícím o překonání historických důvodů rozdělení. Problém současného ekumenismu spočívá často v rozdílných představách o tom, co je k jednotě nezbytné.

Otázky:

Co je církev?

Co jsou svátosti?

Co znamená pojem ekumenismus?

Základní literatura:

Migliore, Daniel L. Víra usilující porozumět. Úvod do křesťanské teologie, Jihlava: Mlýn, 2009, s. 227 - 282

Müller, Gerhard Ludwig Dogmatika pro studium i pastoraci, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 580 - 639

Kam dál:

Konstituce 2. vatikánského koncilu Lumen Gentium

Filipi, Pavel Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno, CDK, 1996

Příprava na výuku:

Přečíst kapitolu “Církev” (9-23) z knihy Filipi, Pavel Církev a církve. Kapitoly z ekumenické eklesiologie, Brno: CDK, 2000.