Abschnittsübersicht

  • Pojem náboženství. Teologické modely pohledu na náboženství. Mezináboženský dialog.

    Náboženstvím označujeme kultivovaný vztah ke kontingenci bytí, k otázkám, které nemůžeme řešit v teorii ani praxi (Lübe, Wenz). S pojmem v dnešním chápání se setkáváme až v novověku, konkrétně po Třicetileté válce ve snaze kompenzovat následky konfesního napětí postulováním obecného pojmu, zastřešujícího jednotlivá náboženství. Každé náboženství obvykle zahrnuje základní složky kultu, učení a etiky (Heller, Mrázek) a patří k němu soustavnost, artikulovanost a společenskost (Sokol).

    Pojmem, který s nábooženstvím souvisí (a zároveň s ním dnes stojí v určitém napětí) je spiritualita. Slovo pochází z latinského “spiritualis”, které je překladem novozákonního (a tedy řeckého) pojmu “pneumatikos”, tedy duchovní, označujícího utváření života v moci Ducha svatého. Dnes se můžeme setkat s dvěma liniemi chápání spirituality. První, užší, pochází z francouzské katolické řádové teologie a označuje podoby žité víry. Druhá, širší, vychází z anglosaského prostředí a chápe spiritualitu obecněji jako vztah člověka k vyššímu celku, k transcendenci, spjatosti se svatým. V tomto druhém významu se spiritualita stala na sklonku 20. století důležitou součástí vývoje v oblasti zdravotnictví (WHO chápána jako důležitý faktor kvality života v kontextu zdraví) a dochází k rozvoji spirituálně zaměřené péče o lidi, původně zejména v kontextu hospicového hnutí (tzv. spiritual care). Problém tohoto určení spiritualita spočívá v jejím nejasném vymezení a předmětu (spiritualitou je nakonec to, co za ni každý považuje).

    Pojem spirituality na jedné straně akcentuje místo společenského individuální rozměr vztahu k transcendenci (i v rámci jednoho náboženství existují různé spirituality, každý člověk má také svou jedinečnou spiritualitu), na druhou stranu oproti tradičnímu pojmu zbožnost akcentuje právě celostnost člověka se zahrnutím jeho tělesnosti, angažovanosti apod.

    Ovšem i v běžné západní společnosti můžeme od 2. poloviny 20. stol. pozorovat spirituální obrat, který nespočívá v příklonu k tradičním náboženstvím, ale v rozvoji duchovního “hledačství”, které se volně inspiruje prvky různých náboženských tradic (náboženství a la carte, patchwork). Spíše než o sekularizaci můžeme tedy ve vztahu k současnoti hovořit o privatizaci či individualizaci náboženství.

    Náboženství představuje velmi bohatý a složitý fenomén. Existuje řada typologií náboženství. Můžeme je dělit např. na teistická a neteistická, monoteistická a polyteistická (a v nejranější fázi animistická), mystická a prorocká apod. Na základě společných kořenů můžeme hovořit o tzv. abrahamovských náboženstvích (judaismus, křesťanství, islám) nebo karmanových systémech (indický hinduismus, buddhismus, džinismus a čínský konfucionismus a taoismus). Zásadní rozdíl najdeme především mezi teistickými náboženstvími, vyznávajícími osobního Boha, a karmánovými systémy (karmán = zákon), hledajícími řád a spravedlnost v představě všezahrnujícího bytí a jeho zákona. Z těchto odlišností pak vyplývá vyplývá velmi odlišný pohled na člověka (a tudíž i na pojetí pomoci a na principy, které utvářely dnešní pojetí sociální práce): jedinečným přínosem křesťanství je zejména důraz na lidskou personalitu (člověk jak osoba – obraz osobního Boha), jedinečnost a důstojnost.

    Krajní polohy vztahu křesťanství k nekřesťanským náboženstvím tvoří na jedné straně fundamentalimus, považující všechny ostatní náboženství za dílo ďáblovo (aby jejich stoupenci mohli být spaseni, je třeba je obrátit na křesťanskou víru), a liberalismus, přijímající všechny náboženství jako sobě rovná. Dokladem střední pozice je např. dokument 2. vatikánského koncilu Nostra aetate, který vybízí katolické křesťany k tomu, aby neodmítali to, co je v jiných náboženstvích “pravdivé a svaté”, rozvíjeli se stoupenci jiných náboženství vztah dialogu a spolupráce, zároveň si ovšemi zůstali vědomi vlastní víry a úkolu o ní druhým svědčit.

    Jde tedy o diferencovaný postoj k náboženstvím. Ve vztahu ke každému náboženství (včetně křesťanství) můžeme rozlišovat jeho božskou (danou Božím zjevením a Boží starostí o každého člověka ve stvoření), lidskou (danou s lidským hledáním Boha a zároveň lidským hříchem) a démonskou (související se svedením a zaslepeností člověka).

    Synkretismus nakonec popírá to, co je jedinečné v každé náboženské tradici. Náboženství nelze převést na společného jmenovatele, rozdíly jsou často zásadní (např. v představě ne-osobního Boha, představě spásy apod.). Z křesťanského pohledu je možné a správné uznat možnost spásy příslušníků jiných náboženství – i mimo církev a křesťanské vyznání, ovšem nikoli mimo Krista: i nekřesťan může být podle křesťanského vyznání spasen pouze skrze Krista.


    Otázky:

    Co mají náboženství společného a v čem se liší?

    Jaký je rozdíl mezi pojmy náboženství a spiritualita?

    Jaké jsou modely vztahu křesťanství k jiným náboženstvím?


    Základní literatura:

    Deklarace 2. vatikánského koncilu Nostra aetate


    Kam dál:

    Küng, Hans Křesťanství a … (řada publikací o vztahu křesťanství a světových náboženství, vyšlo postupně ve vydavatelství Vyšehrad)


    Příprava na výuku:

    Přečíst Deklaraci 2. vatikánského koncilu Nostra aetate.