10. Problém zla a utrpení

Přehled modelů zvládání problému v Písmu, v teologii a ve filosofii. Otázka “Proč se zlé věci dějí dobrým lidem?”. Teodicea.

Teologický problém teodiceje (tj. ospravedlnění Boha tváří v tvář skutečnosti zla a utrpení) je v základních obrysech formulován již u pohanského filosofa Epikura: “Bůh zlo buď chce odstranit, ale nemůže; nebo může, ale nechce; nebo ani nechce, ani nemůže; anebo chce a může.”

Základní odpovědi na otázku můžeme shrnout do tří okruhů.

1. Bůh za zlo nemůže, protože zlo je nějak nutné (zlo jako spíše kosmologický problém): Sem patří plotinovsko augustinovská koncepce zla jako nedostatku dobra (privatio boni) i moderní teodicea Leibnizova. Leibniz dělí zlo na metafyzické (konečnost), morální (hřích) a fyzické (utrpení). Zlo má podle něj své místo ve světě, který Bůh stvořil jako nejlepší možný, je výrazem nedokonalosti světa (Bůh nemohl stvořit svět dokonalý, neboť by tak stvořil druhého Boha). Zlo tak patří k dobrému světu a má v něm svůj pozitivní smysl. Lidově řečeno: “Všechno zlé je k něčemu dobré”.

2. Bůh za zlo nemůže, může za ně člověk (redukce zla na vinu, zlo jako antropologický problém): K tomuto přístupu patří koncepce, které se snaží “vyvinit” Boha odkazem na lidský hřích. Tradiční odpověď: “Války přece nerozpoutal Bůh, ale člověk.” Zlo je moralizováno a individualizováno (“může si za to sám”). Zástupcem daného uvažování je např. Immanuel Kant. Uvedená odpověď ovšem odpovídá skutečnosti pouze v omezené míře (například vůbec nevysvětluje zlo, které není způsobené člověkem – přírodní katastrofy apod.)

3. Bůh za zlo může (zlo jako teologický problém): Teprve zde je otázka položena skutečně teologicky. V moderní době rozpor, do něhož nás vede uvažování o Bohu tváří v tvář zlu, formuloval židovský myslitel Hans Jonas. Jonas hovoří o třech Božích možných Božích atributech – dobrotě, všemohoucnosti a pochopitelnosti. Zachovat lze podle něj vždy jen dva. Zastávané koncepty je tak možné rozlišit na ty, které

a, omezují Boží dobrotu – Bůh koná vše, tedy také půdobí zlo např. člověka trestá (nejradikálněji Kalvín).

b, omezují Boží srozumitelnost – zdůrazňují Boží nepochopitelnost, Boží dobrotu a zkušenost zla nelze rozumem sjednotit, klasickou odpovědí je Lutherův dvojí pojem Boha – skrytého (skrývajícího svou pravou laskavou tváří, když působí nebo dopouští zlo) a zjevného (zjevující člověku svou milost v Kristově evangeliu).

c, omezují Boží všemohoucnost – Tímto směrem jde “teologie po Osvětimi”, která se nespokojí s racionalistickými odpověďmi středověku v jeho teocentrickém zaměření nebo novověkým optimismem. Již zmíněný Hans Jonas se raději loučí s Boží všemohoucností, než by opustil jeho dobrotu a srozumitelnost. Bůh spolutrpí svou bezmocí s člověkem. V podobném duchu odpovídá i řada křesťanských teologií 20. stol. (Sölle, Moltmann).

Jednoduchá odpověď na otázku zla a utrpení neexistuje. Boží jednání zůstává do určité míry tajemstvím. Křesťanský pohled akcentuje skutečnost, že Bůh není pouze ten, kdo utrpení dopouští nebo působí, ale kdo je v Ježíši Kristu nese s člověkem a člověka v utrpení neopouští. Biblická perspektiva svědčí o tom, že je dobré i (právě) uprostřed zla na Boha spoléhat a doufat v jeho konečné vítězství nad zlem, hříchem a smrtí, které se v předjímce uskutečnilo již v Kristově vzkříšení.

Walter Gross – Karl-Josef Kuschel, Bůh a zlo, Praha: Vyšehrad, 1995

Petr Gallus, Bůh a zlo, in: Teologická reflexe 2/2017, s. 107 – 126

Příprava na výuku:

Přečíst kapitolu “Jak se na to Bůh může dívat” (s. 116-120) z knihy Marka Orko Váchy “Tančící skály” (Brno: Cesta, 2003) nebo kapitolu “Proč spravedliví trpí” z knihy Harolda S. Kushnera “Když se zlé věci stávají dobrým lidem” (Praha: Portál, 1996)