5. Vztah církve a světa (GS 40-45)

Pro toto téma je nutné mít nastudovanou pastorální konstituci II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, zejména její první část a především její 4. kapitolu.

• Níže je uveden stručný komentář a nejdůležitější citáty ze 4. kapitoly Gaudium et spes, které však nenahrazují její studium. Jde o pomůcku pro její lepší pochopení a pro upozornění na její nejdůležitější části.
• Každý článek 4. kapitoly konstituce je třeba promyslet do zcela praktických důsledků - viz otázky navazující na komentáře k jednotlivým článkům.
• Pro správné pochopení 4. kapitoly Gaudium et spes je třeba znát význam pojmů "autonomie pozemských skutečností" a "lidská činnost", jak jsou užívány v této konstituci. Oba pojmy objasňuje 3. kapitola konstituce.

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes formuluje čtyři oblasti vztah církve a světa:

1. Podpora, kterou se církev snaží poskytnout jednotlivcům (GS 41)
2. Pomoc, kterou se církev snaží poskytnou lidské společnosti (GS 42)
3. Pomoc, kterou se církev snaží poskytnout lidské činnosti prostřednictvím křesťanů (GS 43)
4. Pomoc, kterou církev přijímá od dnešního světa (GS 44)

Vztahu církve a světa se nějakým způsobem týká celá konstituce Gaudium et spes, specificky se jí věnuje její 4. kapitola (GS 40-45), kterou končí první, obecná část konstituce: 

"Všecko, co jsme řekli o důstojnosti lidské osoby, o lidském společenství a o hlubokém smyslu lidské činnosti, tvoří základ vztahu mezi církví a světem i podklad pro jejich vzájemný dialog. V této kapitole tedy předpokládáme všechno, co již tento sněm prohlásil o tajemství církve; nyní se musíme zabývat církví z hlediska její přítomnosti ve světě, soužití a součinnosti s ním (GS 40´)."

Církev zároveň je viditelné shromáždění i duchovní společenství (LS 8) 

Putuje s celým lidstvem dějinami, sdílí s ním pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti

Lidskou společnost má církev v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu.

Prolínání pozemské a nebeské obce je postižitelné jen vírou a je v současné době poznamenáno hříchem, který v dějinách působí chaos. Církev má proto člověku nejen zprostředkovat božský život, ale také být odleskem Krista - světla národů (LG 1), tzn.:

a) ozdravovat důstojnost lidské osoby,

b) upevňovat soudržnost lidské společnosti a

c) dodávat  lidskému počínání hlubší smysl a význam.

"Kromě toho katolická církev ráda a velmi oceňuje to, čím jiné křesťanské církve a církevní společenství přispěly a přispívají společnou prací ke splnění tohoto úkolu. Zároveň je pevně přesvědčena, že ji v připravování cesty evangeliu může rozsáhle a rozmanitě podporovat svět, jednotliví lidé i lidská společnost, svými kvalitami a aktivitou (GS 40)." 

Ad a) "Člověk bude mít vždycky přinejmenším nejasnou touhu poznat smysl svého života, své činnosti a své smrti. Už sama přítomnost církve vyvolává v jeho mysli tyto problémy. Avšak jedině Bůh, který člověka stvořil k svému obrazu a vykoupil ho z hříchu, dává na tyto otázky vyčerpávající odpověď, a to zjevením, které přišlo v Kristu, jeho Synu, jenž se stal člověkem. Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem (GS 41)."

• Proto církev musí chránit lidskou důstojnost, aby nepodléhala názorovým náladám. Přitom je to právě evangelium, které chrání lidskou důstojnost více než jakékoliv lidské zákony: "Evangelium totiž zvěstuje a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví, které koneckonců pochází z hříchu, má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné rozhodování, neustále vybízí ke znásobení všech lidských hřiven pro službu Bohu i pro dobro lidí a všechny doporučuje lásce všech (GS 41)."
• K tomu patří podpora lidských práv, které chce církev naplnit také duchem evangelia, aby byla v souladu s Božím zákonem (= přirozeným mravním zákonem daným stvoření).

Ad b) "Jednotu lidské rodiny velmi posiluje a doplňuje jednota Božích dětí, založená v Kristu (GS 42)."

• - Úkol církve, který ji dal Kristus, není ani politický a ani kulturní nebo hospodářský, nýbrž náboženský. Právě i z něho ale vyplývají dílčí úkoly, které slouží k budování lidské společnosti podle Božího zákona.
• - "Stejně tak, když je to potřebné, církev může, ba musí podle dobových a místních okolností podněcovat akce sloužící všem, zvláště strádajícím, jako například akce dobročinné a podobné (GS 42)."
• Podporování jednoty lidské společnosti je v souladu s vlastním posláním církve, protože je "v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (LG 1)."

"Protože se církev svým posláním a svou podstatou neváže na žádnou určitou formu lidské kultury nebo na politický, hospodářský či sociální systém, může být pro tuto svou všeobecnost těsným pojítkem mezi různými lidskými společenstvími a národy (...). Církev tedy nabádá své děti, ale i všechny lidi, aby překonávali všechny neshody mezi národy a rasami v tomto rodinném duchu Božích dětí a aby oprávněným lidským sdružením zajišťovali vnitřní pevnost (GS 42)."

Ad c) "Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu. Křesťané, jdoucí za příkladem Krista, jenž pracoval jako řemeslník, se mají spíše radovat, že mohou vykonávat všechny své pozemské činnosti a uvádět přitom v jednu živoucí syntézu lidské, domácí, výdělečné, vědecké i technické úsilí s náboženskými hodnotami, pod jejichž nejvyšším vedením se všecko uvádí do souladu k Boží slávě (GS 43)."

• Úkol podporovat svět skrze lidskou činnost přísluší laiků, ti se mají řídit svým poučeným rozumem a svědomím a nemají očekávat, že kněží pro ně budou mít pohotově řešení na každý problém. Je to především úkol laiků, aby řešili problémy ve světě s vlastní odpovědností, ve světle křesťanské moudrosti a s zřetelem na učení církve.
• Různí laici mohou přicházet s různými způsoby řešení daných problémů. Neměli by se proto pro sebe dovolávat autority církve, ale hledat společná řešení ve vzájemném dialogu. 
• Biskupové, kněží, jáhni a zasvěcené osoby se mají neustálým studiem připravovat, aby se mohli účastnit dialogu se světem a s lidmi nejrůznějších názorů.

Podpora, kterou církev od světa přijímá: "Jako je v zájmu světa uznat církev jako společenskou skutečnost dějin a jejich kvas, tak i církev si je vědoma, že přijala mnoho z dějin a vývoje lidstva (GS 44)."

• Od samého počátku svých dějin se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů; to proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců. Toto přizpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace (GS 44).
• K rozvoji takového styku potřebuje církev především v dnešní době s jejími rychlými změnami a s rozrůzněným myšlením zejména pomoc lidí, kteří žijí ve světě, a proto se vyznají v různých institucích a oborech a chápou jejich mentalitu; mohou být věřící nebo i nevěřící (GS 44).
• Je věcí celého Božího lidu a zvlášť duchovních pastýřů a teologů s pomocí Ducha svatého poslouchat, chápat a vykládat, co všechno naše doba říká, a ve světle Božího slova to posuzovat, aby se mohla zjevená pravda stále hlouběji chápat, lépe poznávat a přiměřeněji podávat (GS 44).
• Jelikož má církev viditelnou společenskou strukturu, jež je znamením její jednoty v Kristu, může být obohacena a obohacuje se i vývojem společenského života člověka; ne jako by něco chybělo v ústavě, kterou jí dal Kristus, ale tak, že se hlouběji poznává, lépe vyjadřuje a vhodněji přizpůsobuje naší době (GS 44).
• Církev s povděkem vidí, že jako celek neméně než prostřednictvím svých jednotlivých synů přijímá různou pomoc od lidí jakéhokoli společenského stupně nebo postavení. Kdokoli tedy podporuje lidské společenství v oblasti rodiny, kultury, hospodářského a společenského života i politiky národní a mezinárodní, poskytuje podle Božího plánu také církevnímu společenství nemalou pomoc ve věcech, v nichž ono závisí na vnějším prostředí (GS 44).
• Církev dokonce uznává, že mnoho získala a může získat i z odporu svých protivníků a pronásledovatelů (GS 44).

Kapitola Gaudium et spes o vztahu církve a světa vrcholí stejně jako první část konstituce v 45. článku nazvaném Kristus, Alfa a Omega:

• Ať církev světu pomáhá, nebo od světa pomoc přijímá, jde vždycky jen za jedním: aby přišlo Boží království a uskutečnila se spása celého lidstva (GS 45).
• Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb (GS 45).

Celý vztah církve a světa, vzájemná pomoc a podpora tedy mají jedno zásadní kritérium, kterým je Ježíš Kristus, k setkání s ním směřují lidské dějiny a proto k němu musí směřovat i spolupráce církve a světa.

Základní literatura k povinnému prostudování:

II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

Šrajer, J. - Kolářová, L. a kol. (2015). Gaudium et spes: Padesát let poté.

Prohlubující literatura:

Opatrný, M. (2014). Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty teologie pro sociální práci.