8. Aplikace teorie konstitutivních prvků církve

Teorie konstitutivních prvků církve formuluje na biblickém základě principy, podle kterých můžeme stanovit, co má dělat církev, aby byla církví - co mají dělat křesťané, aby společně tvořili církev. Tím jsou stanoveny obecné principy nebo cíle pro pastoraci. Není však upřesněno, jak mají být tyto cíle v praxi sledovány. Tím se zabývají metody pastorální teologie, kterým se věnuje toto a následující témata předmětu.

Metoda Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie:

1. Kriteriologie – je stanovením kritérií, resp. cílů pro křesťanskou praxi. Tyto cíle vycházejí zejména ze Zjevení, tzn. z Písma, a dále i z tradice a další teologické reflexe. Za základní kritérium, resp. cíl, pro křesťanskou praxi je považována evangelizace.
   
   Zde je několik důležitých citátů, které evangelizaci vymezují:
   
   • Evangelizace se podle EG 14 týká:
     a) církve, kdy je evangelizace zákonem pastorace; 
     b) nepraktikujících křesťanů;
     c) těch, kdo neznají Ježíše Krista nebo její odmítají.
   • "V jakékoli formě evangelizace má primát vždycky Bůh, který nás chtěl povolat ke spolupráci s ním a podněcovat nás mocí svého Ducha. Pravou novostí je ta, kterou chce tajemně způsobit sám Bůh, ta kterou vnuká on, kterou vyvolává on, kterou on vede a doprovází tisícero způsoby. V celém životě církve musí být vždy zřejmé, že iniciativa patří Bohu, který „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10), a že jenom „Bůh dává růst“ (srov. 1 Kor 3,7) (EG 12)."
   • "Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna (EN 22)."
   • "Kristovo tajemství (...), toto tzv. kérygma, čili katecheze, zaujímá v evangelizaci tak důležité místo, že se často stává přímo jejím synonymem. I když ve skutečnosti je pouze jednou její složkou (EN 22)."
   • "Proto laici i tehdy, když se zabývají časnými věcmi, mohou a mají vykonávat hodnotnou činnost pro evangelizaci světa (LG 35)."
   • "Církev evangelizuje, když působením pouhé božské síly poselství, které hlásá, přeměňuje osobní a kolektivní vědomí lidí, činnost, které se věnují, i jejich vlastní život a prostředí. Církvi nejde jen o hlásání evangelia ve stále širších zeměpisných oblastech a mezi stále vyšším počtem obyvatelstva. Jde jí o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé soudí, stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž lidé čerpají své podněty a vzory, pokud snad jsou v rozporu s Božím slovem a plánem spásy (EN 18-19)."
   • "Zkušenost minulých století, rozvoj věd, poklady skryté v různých formách lidské kultury, kterými se projevuje stále úplněji přirozenost člověka a otvírají se nové cesty k pravdě, to všechno prospívá také církvi. Od samého počátku svých dějin se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů; to proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců. Toto přizpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace (GS 44)."
   (Pozn.: LG - Lumen gentium, GS - Gaudium et spes, EN - Evangelii nuntiandi, EG - Evangelii gaudium)
   
   I přes uvedené vymezení je evangelizace je pojem velmi široký, takže je třeba odvodit další dílčí kritéria nebo cíle, které pojem evangelizace specifikují (např.: spravedlnost, mír, osvobození, život, lid Boží). Za kritéria pro křesťanskou praxi pak můžeme považovat i konstitutivní prvky (realizační funkce) církve, které říkají, co má dělat církev, aby byla církví. Tzn., že když je hlavním smyslem, účelem a cílem církve evangelizace, dílčími cíli, které ho naplňují, jsou koinonia, liturgia, martyria a diakonia.
   
   
2. Kairologie – je zkoumáním současná praxe, při kterém se ptáme po znameních času jako heslu - password, které nám umožňuje průchod mezi teologickým myšlením a církevním prostředím na straně jedné a světem, jeho dějinami, lidskou společností a aktuálním společenským diskurzem (veřejnou debatou) na straně druhé. Pro četbu znamení času slouží pastorální teologii epistemické nástroje humanitních a společenských věd. Pastorální teologie se tedy ptá, jaký je současný kairos – řec. příhodný čas nebo příhodná doba. Tzn., k čemu je současný čas, současná doba příhodná.
   
   2.a Je tedy třeba provést teologický výklad, který objasní, pro jaké ze stanovených kritérií a cílů je zde a nyní příhodný čas. Vztaženo ke konstitutivním prvkům (realizačním funkcím) církve je třeba se ptát, který z nich by měl být momentálně tím hlavním, o který je zde a nyní třeba usilovat. Tzn., že v době vzniku teorie konstitutivních prvků to mohla být koinonia, zatím nyní to může být diakonia nebo martyria.
   
   
3. Praxeologie - je návrhem nové praxe, tzn. praxe, která odpovídá znamením času, praxe která sleduje cíl, pro který je nyní kairos.

Využití metody Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie je možné zejména v praktické teologii jako vědecké metody. V takovém případě jde o stanovení kritérií, které by mělo předcházet výzkumu. Nemá smysl vymezovat např. úkoly farnosti v právě probíhající epoše, dokud nevím, pro naplnění jakého z kritérií je nyní příhodný čas.

Využití v pastoraci má své limity, protože stanovení kritérií je do jisté míry značně abstraktní záležitost, na kterou v praxi není vždy čas a prostor. Proto je tato metoda vhodná na diecézní úrovni pro pastorační plánování, synodální procesy, ap., kdy se uvažuje o praxi církve v dlouhodobém rámci, kdy je pro stanovení kritérií čas a prostor k dispozici. Pokud chceme uvažovat o využití této metody v běžné pastorační praxi - farní pastorace a pastorace v životních situacích (kategoriální pastorace), pak je třeba vzhledem k pastorálnímu charakteru a úkolu církve (GS 1, 4, 11 a 44) připomenout, že stanovení kritérií není jen úkolem pastorální teologie, ale i samotné praxe: Pokud totiž pastorační praxe nemá žádné cíle, zpravidla jen udržuje stávající stav. Právě udržování stávajícího stavu, které u nás můžeme pozorovat zejména ve venkovské pastoraci, ale nejen v ní, je projevem bezcílnosti současné pastorace obecně a mnohých příslušníků pastoračních profesí konkrétně. V důsledku pak nedochází k udržování stávajícího stavu, ale k jeho degeneraci a erozi. Proto je použití této metody v praxi možné např. tehdy, když vezmeme jako stanovená kritéria tzv. konstitutivní prvky (resp. realizační funkce) církve (koinonia, diakonia, leiturgia, martyria; resp. společenství, služba, bohoslužba, svědectví). Na základě těchto čtyř kritérií se může každý, kdo vytváří praxi církve ptát, pro naplňování které z těchto čtyř funkce je právě tady a teď příhodný čas. Praxe ovšem také přináší nové a nové otázky, takže je třeba dodat, že stejně je jejím úkolem i kairologie – rozpoznání pro co je právě nyní příhodný čas.

Postup označovaný jako Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie je metodou pastorální teologie, která odpovídá její kombinaci induktivní a deduktivní epistemologie.

• Slovo metoda pochází z řeckého methodos a znamená cesta, řízení nebo hledání. V obecném významu způsob, jak dosáhnout jistého předem stanoveného cíle prostřednictvím vědomé a plánovité činnosti. Nejen v pastorální teologii, ale i při pastorační práci je proto třeba chápat tuto metodu jako cestu, po které se pastorace ubírá, nebo jako způsob, jakým se pastorace uskutečňuje.  
• Hlavní přínos metody Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie spočívá v tom, že klade důraz, resp. vytváří prostor, pro nutné stanovení teologických – biblických kritérií pro křesťanskou praxi
• Autorem metody Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie je rakouský pastorální teolog Paul Michael Zulehner. Jde o jím navrženou alternativu k metodě Vidět-Posoudit-Jednat.