Osnova sekce

  • Pastorální vztah církve ke světu - pastorální poslání církve

    • Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (Lumen gentium 1).
    • Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu (Gaudium et spes 1).
    • Církev, pocházející z lásky věčného Otce, v čase založená Kristem Vykupitelem a shromážděná v Duchu svatém, má spásný a eschatologický cíl, který je plně dosažitelný jen v budoucím věku. Je však přítomna už zde na zemi a složena z lidí, členů pozemské obce; ti jsou povoláni k tomu, aby už v dějinách lidského pokolení vytvořili rodinu Božích dětí, která má neustále růst až do příchodu Pána. (...) Tak je církev zároveň „viditelné shromáždění i duchovní společenství“ (LG 8), jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti (LG 38), kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu. Toto prolínání pozemské a nebeské obce lze postihnout jen vírou, ba zůstává tajemstvím lidských dějin, které až do úplného zjevení slávy Božích synů budou uváděny v nepořádek hříchem. Když ovšem církev sleduje svůj cíl, to je spásu, nejenže zprostředkuje člověku božský život, nýbrž také nějakým způsobem ozařuje jeho odleskem celý svět; hlavně tím, že ozdravuje důstojnost lidské osoby, upevňuje soudržnost lidské společnosti a dodává každodennímu lidskému počínání hlubší smysl a význam. Církev je přesvědčena, že prostřednictvím svých jednotlivých členů a celé své pospolitosti může takto přispět ke zlidštění lidské rodiny a jejích dějin. Kromě toho katolická církev ráda a velmi oceňuje to, čím jiné křesťanské církve a církevní společenství přispěly a přispívají společnou prací ke splnění tohoto úkolu. Zároveň je pevně přesvědčena, že ji v připravování cesty evangeliu může rozsáhle a rozmanitě podporovat svět, jednotliví lidé i lidská společnost, svými kvalitami a aktivitou. Uvádíme proto některé všeobecné zásady týkající se náležitého rozvoje vzájemné výměny a pomoci ve věcech, které jsou církvi i světu nějak společné (Gaudium et spes 40).

    Co z toho vyplývá pro pastorační profese (kněze, jáhny, katechety a pastorační asistenty)?


    Pastorální moc

    Jak již bylo naznačeno, i pastorační pracovník může disponovat určitou specifickou mocí, resp. může o určitou moc usilovat. Vedle moci, která je vlastní pomáhajícím profesím, se může jednat i o specifickou pastorální moc. Pastorální moc se uskutečňuje jako tzv. individuální moc „pastýře“ (tj. jakéhokoliv pastoračního pracovníka), která činí „člena stádce“ (tj. věřícího, resp. člověka, se kterým „pastýř“ pracuje) na „pastýři“ do určité míry závislým. Tato skutečnost se v pastorační praxi konkrétně odráží tak, že je v osobě pastoračního pracovníka často kumulována role duchovního vůdce jednotlivců a role vůdce společenství (např. farnosti). Při vedení společenství (forum externum) pastorační pracovník zpravidla disponuje také tajnými informacemi, které mu byly svěřeny v roli duchovního vůdce nebo zpovědníka (forum internum). Tato situace tak do značné míry umožňuje manipulaci s lidmi, ke kterým je vyslán. Nebezpečí pastorální moci hrozí i v mimocírkevním prostředí, tedy např. v rámci duchovní služby v armádě nebo posttraumatické intervence u policie, hasičů, v kaplanské službě v nemocnicích, ap. I zde by mohlo pastoračnímu pracovníkovu hrozit, že zneužije informace, které mu byly svěřeny např. v rámci pastoračního rozhovoru. 

    Úkolem každé pastorační profese proto je, aby se nebezpečí uplatňování pastorální moci snažila maximálně vyvarovat. V zásadě jde o to, že lidé – ať už věřící, či ne – nesmí být na pastoračním pracovníkovi závislí.K jádru pastorace patří práce s církevní komunitou, kterou má pastorační pracovník podporovat, (nikoliv ji vytvářet jako svůj fanklub). Podobně, jako se např. v sociální práci realizuje pomoc potřebným v pomoci ke svépomoci, by se měla pastorace uskutečňovat jako uschopnění subjektu (tj. člověka) k uskutečňování vlastního života s Boží podporou - protože je obrazem Boha, resp. uschopnění společenství k tomu, aby bylo církví - protože je povoláno, být znamením jednoty mezi lidmi navzájem a s Bohem (LG 1) Jinak vyjádřeno: Člověk nebo církevní komunita nemají být nějakým objektem (předmětem) pastorace; naopak, se mají stát jejím subjektem. Nositelem takového uschopnění pak nemá být pastorační pracovník, ale daná skupina (např. farnost, obec, sbor, společenství). 

    Tento princip je dobře patrný jak v metodě vidět-posoudit-jednat, tak i v sociální pastoraci. Logicky nám tu však vyvstává otázka, co je potom vlastním úkolem pastoračních pracovníků, jak mají pracovat, aby jako „pastýři“ nevykonávali pastorální moc nad stádem, ale uschopňovali lidi, resp. danou skupinu k tomu, aby se stávali subjekty, které přebírají odpovědnost sami za sebe, za lidi ve svém okolí a za svůj vztah s Bohem? Vhodným příkladem  pro to, jak se nebezpečí pastorální moci vyvarovat, jsou antičtí misionáři. 

    • První misionáři jsou v historii známi z dob počátků křesťanství ve starověku, kdy se nekonaly žádné oficiální misie, ale kdy putující lidé (tuláci, obchodníci, atp.), kteří byli křesťany, nesli Kristovo poselství tam, kam zrovna přišli. Křesťanská víra se tak v římské říši nerozšířila díky nějaké cílené kampani dvanácti apoštolů, ale právě díky těmto obyčejným lidem, kteří byli ve svých slovech a činech ryzí a důvěryhodní.

    Takoví misionář nevlastní oficiální moc, kterou by dostal „ze shora“ (např. od církevních představených), a tak také nevykonává žádnou moc „nad stádem“. Jeho osobnost a jeho slova působí i bez této moci a právě proto, že tuto moc nemá. Takový misionář je rozpoznatelný podle toho, že má svou autoritu a je přesvědčivý skrze jednotu svých slov a svých činů ve své osobnosti. To také znamená, že musí být mistrem v péči o sebe sama, že on sám musí být subjektem. 

    Základní "pracovní nástroj" pastoračních profesí

    Pastorální moc je tedy překonatelná tím, že i dnešní pastorační pracovníci budou pracovat jako tito starověcí misionáři: nebudou se spoléhat na moc, která vyplývá z jejich úřadu (církevní pověření), nýbrž budou subjekty, jejichž slova a činy si vzájemně neodporují. Pastorační pracovník potom nebude „pastýřem vládnoucím nad stádcem,“ ale především zprostředkovatelem, tzn. např. průvodcem ve smutku, poradcem v konfliktech, průvodcem zájmové nebo svépomocné skupiny, atp. 

    Takto chápaná „pastorální moc“ už není agresivní, ale jemná. Pastorační pracovník pak není „big boss“, a pastorace není „one man show“. Základním pracovním nástrojem pastoračních profesí je tedy jejich důvěryhodnost. Pokud je rozpor mezi tím, čemu věří a jak žije, mezi tím, co říká a co dělá, nemůže si získat důvěru těch, ke kterým byl poslán.


    Pastorální principy

    • Empowerment (zmocnění) jako pastorální paradigma: Bůh povolává a zmocňuje člověka, aby převzal odpovědnost za vztah k sobě, Bohu, druhým lidem a celému stvoření. Pastorační profese mají toto božské zmocnění podporovat.
    • Subjektem pastorace je člověk a církevní komunita: Pastorace není vykonávaná na věřících nebo pro věřící, ale praktikující věřící a jejich komunita (např. farnost) jsou subjektem pastorace - uskutečňují pastorální vztah církve ke světu. Pastorační profese mají tento pastorální vztah křesťanů ke světu podporovat.
    • Pastorace je opce (volba) pro svět: Pastorace praktikujících věřících nespočívá v jejich uzavření se do církevního prostoru jako bezpečného ghetta stejně smýšlejících nebo skanzenu dřívějších forem prožívání křesťanské víry. Pastorace praktikujících věřících se děje při tom, když přebírají svou odpovědnost za vztah k sobě, Bohu, druhým lidem a stvoření, a když přijímají za vlastní pastorální vztah ke světu - stávají se subjektem pastorace. Pastorační profese nesou za tento proces v církvi zvláštní odpovědnost.


    Nositelé svátosti svěcení a pastorační profese vykonávané laiky

    V pastoraci byla dlouho považována za rozhodující teologie potestas (lat. moc, která plyne ze svátosti svěcení). Otázka pak byla, co "může"  v pastoraci konat biskup, kněz nebo jáhen. Ve skutečnosti takový přístup redukuje pastoraci na liturgický ritualismus - jakoby se pastorace odehrávala jen při správně provedených liturgických obřadech. Ve smyslu LG 1 (Ježíš Kristus jako prasvátost, církev jako základní svátost a svátost jednoty) je i u sedmi svátostí rozhodující jejich symbolická rovina - tzn., čeho jsou znamením: Církev je jako svátost znamením jednoty celého lidstva navzájem a s Bohem, jednotlivé svátosti pak v tomto smyslu symbolizují některé důležité vazby mezi člověkem a Bohem, resp. mezi lidmi navzájem. 

    • Pro pastorační profese - nositele svátosti svěcení to znamená, že ve svém pastoračním působení mají symbolizovat to, co odpovídá jejich stupni svěcení. Tzn., jáhnové nesou odpovědnost za diakonický charakter církve a její službu, kněží nesou odpovědnost za smíření a jednotu uvnitř církve i její aktivní roli ve smíření a sjednocování lidí ve světě. To má i svůj protiklad v liturgii, kdy jáhne čte evangelium, kněz předsedá slavní eucharistie a svátosti smíření - svátostem jednoty. 
    • Pro pastorační profese vykonávané laiky to znamená, že ve svém pastoračním působení mají symbolizovat to, co odpovídá jejich laickému stavu (královské kněžstvo, všeobecná diakonie) a svátostem, které přijali (iniciační svátosti, svátost manželství). Tzn., že jsou tzv. "odborníky na svět", přinášejí do církevního prostoru porozumění světu, pochopení pro způsob a dynamiku světského života věřících i nevěřících, a jsou důležitým žitým/praktickým příkladem křesťanského převzetí odpovědnosti za vztah k sobě, Bohu, druhým lidem a celému stvoření v církvi. To se vzhledem ke svátosti manželství týká i trvalých jáhnů.