12. Priority pastorace v českém kontextu

Oto Mádr a Modus moriendi církve

• Esej vznikla v době pronásledování v 50. letech 20. stol. v úkrytu, krátce před zatčením
• Esej poprvé vyšla německy v tehdy rakouském časopise Diakonia v r. 1977
• Esej se zabývá zanikáním církve, navazuje tak na Kšaft umírající matky Jednoty bratrské Jana Ámose Komenského; (teologie umírající církve je svého druhu česká eklesiologie)

V závěru Mádr uvádí čtyři body, které shrnují, co to znamená, umírání církve:

"Co očekává Bůh od těch, kdo mu patří, ve stadiu umírající církve? V podstatě totéž, co v každém stadiu: službu naplno. Snažme se objevit, co je zde specifické. 

1. Přijmout smrt! Prakticky jde např. o situaci kněze ve farnosti, která dožívá. Chápat i tuto situaci jako úkol a hledat hodnoty s tím spojené. Dívat se budoucnosti mužně vstříc. Neklamat sebe ani druhé falešným utěšováním. Nehledat únik v náhradních potěšeních. Absolutně odmítat jenom jeden způsob smrti církve: vlastní zradu. Odcházet důstojně, bez paniky a bez hysterie. „Když žijeme, žijeme pro Pána, a také když umíráme, je to pro Pána.“ (Řím 14, 8) 
2. Intenzívně žít! Soustředit duchovní energii z okrajů do jádra. Nemít smutek z chudoby periferie a z nedostatku vnějších známek života, spíše je využít jako výhody. Alfa a omega je osobní živá víra a živé (živá) společenství. Dozrávat k největší ryzosti služby bez vyhlídek, bez osobních cílů. Věrnost v nejpravější podobě, jen pro Boha, podle vzoru vydanosti Kristovy. Opuštěnost jako příležitost stávat se „dokonalou a stálou obětí“. Neuzavírat se do sebe, ale chtít se vnořit do koloběhu mystického Těla. Modlit se a přinášet oběti pro spásu světa. Nežít mezi lidmi jako smutný svátý, ale naopak obdarovávat všechny světlem a teplem své přítomnosti. Na vlastních hlubokých základech stavět silný a odolný duchovní život: „Milovat Boha... skrze zánik Tróje a Kartága a bez útěchy... Kdo miluje Boha skrze zlo (a skrze bolest), u toho je to opravdu Bůh, koho miluje.“ (Simone Weilová) 
3. Vydat ze sebe všechno nejlepší! Velké myšlenky a činy dlouho přežívají své původce. Jednota bratrská existovala sotva dvě století a nikdy nezískala víc než deset procent obyvatelstva, a přesto mnoho z jejího duchovního odkazu v českém národě dosud žije. Stimulující otázky: Co po nás zůstane pro ty, kdo stojí mimo, jakou příchuť bude mít pro ně slovo „křesťanský“ a „katolický“? Na jaké dědictví budou moci navázat ti, kdo budou třeba po dlouhé době opět zakládat církev v tomto prostoru? Je-li „čas krátký“, pak je zapotřebí vzchopit se k maximu pro dějiny i pro věčnost. 
4. Neumřít! To znamená nechtít nechat církev zemřít. Kdo umírá, ještě žije! I zcela slabý plamének života se může znovu rozhořet. Nic nás neopravňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali smrti. Pasivní sebevražda není mučednictví. Čím tenčí je nitka, tím větší je její odpovědnost, aby přenesla život do budoucna. 

„Přijmout smrt“ a „Neumřít“ - jak to jde dohromady? Jako odpověď slyšme slova známé přítelkyně umírajících: „Mnozí pacienti, kteří byli schopni překonat úzkost před smrtí a kteří přijali svou vlastní konečnost, byli potom s to zmobilizovat všechny vnitřní síly a zdroje, a zápasit o své uzdravení a návrat.“ (Elisabeth Kiiblerová-Rossová)"

Modus moriendi církve jako pastorální paradigma

1. Přijmout smrt! Je potřeba přijmout smrt a nechat zemřít balast dějin a kultury, který se nabalil na církev, její strukturu a formy pastorace. Tj. relikty austokatolicismu a lidové církve, autoritářské pakty s mocnými - aliance mezi "trůnem" a "oltářem", společenské výhody a výsady církve, systém církevní správy z doby vlády Josefa II., atp. "Carnevale finito," řekl prý po svém zvolení papež František, když mu chtěli obléci odznaky papežské moci před tím, než poprvé vystoupil na balkon svatopetrské baziliky. 
2. Intenzívně žít! Je potřeba, soustředit se na to podstatné, tj. na Krista: "Věrnost v nejpravější podobě, jen pro Boha, podle vzoru vydanosti Kristovy (Mádr)."
3. Vydat ze sebe všechno nejlepší!  Když se osvobodíme od pomíjivého balastu dějin a kultury, a když se budeme soustředit na Krista, osvobodí nás to ke službě pro druhé: "Je-li „čas krátký“, pak je zapotřebí vzchopit se k maximu pro dějiny i pro věčnost (Mádr)." Osvobodí nás to k hledání odpovědí na otázky:
   Co po nás zůstane pro ty, kdo stojí mimo, jakou příchuť bude mít pro ně slovo „křesťanský“ a „katolický“ (Mádr)?
4. Neumřít! Když dokážeme opustit a nechat zemřít to nepodstatné, soustředit se na to podstatné - Krista, který pro nás bude zdrojem služby pro druhé, nemusíme zemřít a máme co předat: "Nic nás neopravňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali smrti. Pasivní sebevražda není mučednictví (Mádr)." 
   

Priority pastorace v českém kontextu

- Tam, kde žijí lidé: Inovace pastorálních struktur.

- Pastorace jak zmocnění: "Křesťan budoucnosti buď bude mystik, nebo nebude vůbec (K. Rahner)".

- Katecheze, vzdělávání a diskuse: Křesťané orientovaní ve tématech víry a morálky, připravení na dialog se světem.

- Komunitní pojetí společenství: Společenství jako subjekt pastorace, který nezávisí na identifikaci s představeným (kněz, jáhen)

- Najít cesty k charitativní i kulturní diakonii: Nejvyšší stupeň spirituality, najít ve službě realizaci křesťanské víry