d) Teologie umění života

Při uvažování o metodách pastorace je třeba zohlednit rozdíl mezi ortodoxií a ortopraxí. Jak ortopraxe tak i ortodoxii jsou předmětem pastorální teologie. Podle Pavla Ambrose je proto třeba rozlišovat mezi předáváním:

1. víry, kterou věříme (fides qua creditur) – tj. předávání obsahu toho, v co věříme (prezentace pokladů víry přístupná jakémukoliv rozumnému způsobu uvažování);
2. víry, která věří (fides quae creditur) – tj. předávání zkušenosti víry.

Křesťanská zkušenost – zkušenost víry není ztotožnitelná s křesťanským vyznáním víry. Při zkušenosti víry totiž jde o originální zážitek spásy. Jde o konkrétní osobní zkušenost vztahu Boha ke mě a mě k Bohu. Základní otázka teologie umění života tedy je, jak lze tuto zkušenost víry předávat?

Podle jedné z definicí spočívá každé umění v tom, že člověk něco poznává, snaží se tomu porozumět, je schopen poznané uskutečnit a vyjádřit. Tím se umění liší od kýče, který se snaží svět maximálně zjednodušit a zbavit člověka potřeby hledat a zápasit. 

Z teologického hlediska proto umění života znamená, že člověk:

a)    poznává vztahy k sobě samému, k druhým lidem a k Bohu,

b)    snaží se jim porozumět,

c)     uskutečnit je a

d)    vyjádřit tím, jak žije svůj život.

Úkolem křesťana tak je „vtělit“ svou zkušenost víry do celku vlastního života a tím ji učinit pro druhé srozumitelnou.

Role pastoračních profesí:

V uvedeném smyslu se tak pastorace týká všech křesťanů, protože z logiky vtělení zkušenosti vlastní víry do celku svého života vyplývá, že je za něj odpovědný každý křesťan a ne jen pastorační profese.

Tato odpovědnost je ale různorodá, a tzn. že i pastorace jako profesionálně vykonávaná služba – tedy pastorační práce – neztrácí svůj smysl jako všeobecná zodpovědnost za průběh tohoto procesu v církvi.