e) Pastorační poradenství
Pastorace jako poradenství v obtížných situacích
Pastorace se odehrává primárně ve společenství, má eklesiální charakter. Pastorační profese tedy nejsou pomáhající profese v základním smyslu tohoto slova. Přesto se pastorační profese za určitých podmínek do role pomáhajících profesí dostávají, jde o tzv. pomáhání ve druhém stupni (první stupeň jsou pomáhající profese jako sociální pracovníci, zdravotní sestry, lékaři, ap.). V pastorální teologii v této souvislosti hovoříme o pastoračním rozhovoru nebo pastoračním poradenství, anglicky pastoral counselling.
Pastorační poradenství zde proto bude chápáno jako zvláštní samostatná metoda pastorace.
(Pozn.: pastoračním poradenstvím, resp. rozhovorem tedy není míněno jen trpělivé a empatické "popovídání si").
Teoretická a teologická východiska a obtíže
Pastorální poradenství je inspirováno poradenstvím psychologickým, proto se někdy v této souvislosti hovoří o tzv. pastorální psychologii. Pavel
Ambros identifikuje až pět různých forem tzv. pastorální psychologie:
- Psychologicky orientovaná duchovní péče;
- Hlubině psychologicky orientovaná duchovní péče;
- Klinicky orientovaná psychologická pastorační péče;
- Pastorační péče orientovaná na terapeutický rozhovor;
- Pastorační péče jako pastorační poradenství.
Zatímco první čtyři přístupy jsou vlastně inspirovány rozvojem psychologie, a jako takové specifické, přístup poslední, tedy pastorační poradenství k pastoraci vždy určitým způsobem patřil, byť v historii probíhal např. v rámci duchovního vedení nebo svátosti smíření. Rozvoj psychologie ale ukázal, že jde o přístup, který je možný praktikovat i samostatně. Poradenský aspekt pastorace dnes proto vychází z jedinečnosti a nenahraditelnosti každého člověka, který žije i jedinečný a nenahraditelný život, který mu byl Bohem svěřen jako úkol. Vzhledem k postupné individualizaci lidského života a sílící globalizaci však dochází častěji než kdy jindy k tomu, že lidé ztrácí ve svém životě orientaci, což je spatřováno jednak jako důvod neustálého přibývání různých poradenských služeb, jednak i jako dobrý motiv k rozvíjení poradenského aspektu pastorace.
Psychologická východiska pastoračního poradenství
Pro pastorační poradenství je velmi inspirativní dílo amerického psychologa Carla Rogerse (1902-1987). Jeho psychoterapeutický přístup, běžně nazývaný jako „přístup zaměřený na klienta“, se snaží respektovat konkrétního člověka v jeho jedinečnosti i s jeho potřebami a obtížemi, čímž mu chce dopomoci k tomu, aby řešení své situace či svých problémů nacházel především on sám. Dále se někteří autoři snaží o přesnější formulaci podstatné vazby pastoračního poradenství na fundamenty křesťanské teologie, např. na dogma o trojjedinosti Boží.
Pastorační poradenství jako rozhovor podle pravidel
Při pastoračním poradenství se pastorační pracovník více než kdy jindy dostává do pozice pomáhající profese. Právě proto je však, tak jako u jiných pomáhajících profesí, nutná existence pravidel, která pastorační rozhovor dostatečně teologicky ukotví coby metodu pastorační práce a která zároveň napomáhají k tomu, aby zneužití moci pomáhajících profesí nevedlo ze strany pastorace ke „kolonizaci“ celého lidského života. Nejsou-li totiž i při pastoračním rozhovoru alespoň intuitivně ctěny některé základní zásady práce pomáhajících profesí, nemůže být jeho výsledek jiný než pochybný. Běžný rozhovor se tedy stává pracovní metodou jen tehdy, když je reflektována jeho poradenská rovina – ať už je to poradenství sociální, psychologické, právní, hospodářské, politické, sociálně-právní nebo právě pastorální.
V první řadě je třeba, aby si byly i pastorační profese vědomy svého ohrožení syndromem pomáhajícího. Syndromem pomáhajícího, (který jako první popsal německý psycholog Schmidbauer), je ohrožen každý, kdo se dostane do role pomáhající profese, protože u každého se mohou projevit nejen ušlechtilé, ale i falešné motivy k pomáhaní. Zpravidla se rozlišují tři základní podoby takových falešných motivů:
- touha získat lásku nebo uznání - pomáhající očekává od svého klienta nereálnou míru vděku,
- touha mít moc - pomáhající podléhá sebeklamu, že sám nejlíp ví, co klient potřebuje a
- touha mít podíl na životě - protože je jeho soukromý život prázdný, parazituje pomáhající na životních příbězích klientů; je závislý na své roli pomáhajícího.
- Když ho učí milovat bližního jako sebe sama i v sobě samotném – tedy zdravému vztahu ke svému já s jeho přednostmi a nedostatky.
- Když ho učí přijímat svou hříšnost – tedy žít s vědomím svých slabých stránek a nedostatků tak, aby člověka nepohltili.
- Když ho učí spoléhat se nejen na sebe, ale i na Boha – tedy vědomí vlastních hranic a mezí a důvěře v sílu dobra, (které má svůj původ v Bohu).
- Když ho vede k pokoře, že druhým dokáže porozumět nejlépe tehdy, když si je sám vědom svých nedostatků a zranění a umí s nimi žít tak, aby jeho život nezaplevelili.
Druhou zásadou, kterou je třeba ctít, pokud se pastorační pracovník dostane do role pomáhající profese, jsou elementární pravidla rozhovoru s klientem. Pak už se jedná o skutečnou metodu, která, pokud má být metodou pastorační, opět potřebuje odpovídající teologický základ. Minimem by tedy měl být respekt k těm nejzákladnějším pravidlům pomáhajícího rozhovoru, která svůj původ odvozují od Carla Rogerse, ale i z psychoterapie hlubinné či behaviorální. Jde o tzv. tři principy psychosociální pomoci, které jsou, resp. mají být společné každému pomáhajícímu vztahu, tedy nejen psychoterapii, ale např. i sociální práci, ošetřovatelství, lékařství, vychovatelství, apod. – a v tomto smyslu by je měla respektovat i pastorace v rámci pastoračního rozhovoru:
- Otevřenost vůči realitě (ryzost, bezprostřednost, autenticita, ap.);
- Bezpodmínečná svoboda (respekt vůči druhému, nehodnotící postoj, ap.);
- Otevřenost vůči osobě (schopnost empatie, ap.).
K těmto třem principům lze nalézt odpovídající teologické kategorie, které vyjadřují skutečnosti křesťanské víry, které mají zásadní význam při seberealizaci člověka, resp. překonávání negativních životních situací. Přiřazení (podle Jakuba Doležela) teologických pojmů ke třem základním principům psychosociální pomoci ukazuje následující tabulka:
| Tři principy psychosociální pomoci | Teologické kategorie |
|---|---|
| Otevřenost vůči realitě | Pravdivost |
| Bezpodmínečná svoboda | Láska |
| Otevřenost vůči realitě | Compassio |
- Otevřeností vůči realitě jsou míněny transparentnost pracovníka, jeho pravdivost a autenticita či shoda mezi jeho slovy a činy. Situace toho, s kým pracovník hovoří, nemá být ani přikrášlována ani viděna jen v tom nejhorším světle. Teologický pojem pravdivosti zde pak není míněn ve smyslu morálním, tedy např. nelhat, ale ve smyslu existenciálním: Pravdivost života nespočívá jen v tom, že člověk říká pravdu, ale že jeho skutky jsou ve shodě s jeho slovy, že v člověku a jeho životě není rozpor – že není rozpor mezi jeho vírou a jednáním, životem veřejným a soukromým, ap. Pro židovství i křesťanství je tato existenciální pravdivost jedním z hlavních znaků samotného Boha, který stvořil člověka ke svému obrazu, a proto ho také k této pravdivosti povolává.
- Bezpodmínečnou svobodou je míněná vřelost vztahu pracovníka k tomu, s kým hovoří, tedy zejména respekt a nehodnotící či neodsuzující přístup pracovníka k tomuto člověku. Jde o přijetí člověka takového, jaký je, navzdory jeho vystupování, vzezření či tomu, že víme, čím se např. provinil. Teologický pojem lásky bezpodmínečné svobodě odpovídá proto, že člověk nemusí splnit žádnou podmínku kvůli tomu, aby mu Bůh mohl být blízku a pomáhat mu. Člověk tedy může svou svobodu využít i k odmítnutí Boha, ale ten ho bude stále milovat. V Ježíši Kristu je tento Boží postoj ztělesněn: Bůh se stává člověkem, aniž by si to lidé zasloužili nebo ho nějakým způsobem donutili k tomu, aby se jim přiblížil – navíc tak radikálním způsobem.
- Otevřenost vůči osobě znamená vcítění, empatii na straně pracovníka. Pastoračnímu pracovníkovi musí o toho, s kým hovoří, skutečně jít. Latinský pojem compassio znamená doslova spoluutrpení (com – spolu, passio – utrpení), ovšem ve smyslu spolunesení, spolukráčení, spolucítění či spoluprožívání utrpení. V žádném případě nejde o soucitné litování toho, s kým hovořím, nebo pronášení rádoby útěšných slov a laciných pouček.Compassio je tedy třeba chápat jako společné kráčení cestou utrpení. Jde o to, aby trpící nezůstal se svým utrpením sám. Už starověké národy užívající latinu totiž označovaly útěchu podobným slovem consolatio. Jde opět o složeninu, kde con znamená spolu a solatio znamená osamění. Útěchou je tedy bytí spolu v osamění, resp. nebýt sám v osamění, které způsobuje nemoc, utrpení, strádání, smrt. Nejradikálněji – protože vždy – je s člověkem v každém jeho osamění právě Bůh. Díky Ježíši Kristu, který sám také zemřel, je Bůh s člověkem i ve chvíli jeho absolutního osamění, tedy ve chvíli smrti. V pastoračním rozhovoru je proto podstatné, že být s člověkem v jeho utrpení (viz compassio) znamená, že se tím pastorační pracovník stává i svědkem Boží blízkosti trpícímu člověku. Pokud by mu však šlo jen o toto svědectví, ale ne o trpícího člověka (viz pravdivost), byl by svědkem velice nevěrohodným. Jeho skutky by totiž neodpovídali tomu, co chce dosvědčovat. Z tohoto hlediska není až tak podstatné, zda a o čem se v pastoračním rozhovoru hovoří, ale zda pastorační pracovník do rozhovoru vstupuje s pravdivostí a láskou, aby mohl druhého člověka doprovázet v jeho osamění.
Závěrečná, ale ne nedůležitá poznámka:
Z uvedeného propojení tří principů psychosociální pomoci a teologických kategorií je patrné, že i pastorační rozhovor může být skutečnou metodou pastorační práce, pokud ctí alespoň minimální pravidla, a že nejde jen o pouhé užití obecných pravidel pomáhajících profesí v rámci pastorace, ale o pravidla respektu k lidské přirozenosti a lidskému jednání, která jsou neoddělitelná od klíčových prvků křesťanství. Pastorační rozhovor však nemůže nikdy nahradit práci psychologů, psychoterapeutů či sociálních pracovníků, takže by měl pastorační pracovník vždy zvážit, zda je třeba v rámci pastorace vést rozhovor dle odpovídajících pravidel či odkázat na jiného odborníka.
Hlavní zdroje
Pavel AMBROS, Teologicky milovat církev, Olomouc, 2003.
Jakub DOLEŽEL, „Osobnostní rizika pomáhající praxe: Syndrom pomocníka ve světle biblické moudrosti,“ in Spravedlnost a služba III., Sborník odborných příspěvků a studijních textů CARITAS-VOŠ sociální Olomouc, ed. Dita Palaščáková, Olomouc: CARITAS-VOŠ sociální Olomouc, 2008.
Jakub DOLEŽEL, „Východiska a cíle charitativně diakonické práce se seniory,“ Sociální práce/Sociálna práca 3/2004.