Výchova zážitkem 2 (Metodika výchovy zážitkem)
Osnova sekce
-
Tento výstup lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International
(http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode).
-
Materiál obsahuje vymezení základních pojmů, se kterými pracuje výchova zážitkem: prožitek, zážitek, zkušenost. Zároveň pojednává proces učení, v němž se ze zážitku konstituuje zkušenost.
-
Pod označením zážitková pedagogika (též výchova zážitku či zážitkem) rozumíme takové výchovné procesy, které pracují s navozováním, rozborem a reflexí prožitkových událostí za účelem získání zkušeností přenositelných do dalšího života. Cíle takových výchovných procesů mohou být vytyčovány a dosahovány v různorodém prostředí, v rozmanitých sociálních skupinách a naplňovány nejrůznějšími prostředky. Pro zážitkovou pedagogiku je prožitek vždy pouhým prostředkem, nikoliv cílem; tím pro ni zůstává starořecký výchovný ideál, všestranný rozvoj osobnosti směřující k harmonii (tedy kalokagathia, jde totiž o holistickou výchovu). Materiál pojednává různé modely zkušenostního učení, ze kterých výchova zážitkem čerpá: Dewey, Lewin, Piaget, Kolb a další.
-
Ačkoliv se zážitkový přístup výchovy a vzdělávání rozvíjel částečně spontánně, tj. do jisté míry nahodilým způsobem testování různých typů programů, můžeme sledovat tendenci zpětného zakotvení zážitkových postupů v některých teoretických modelech. Jde o modely psychologické, pedagogické i manažerské. Řadu z nich lektoři částečně zjednodušili a přetvořili je do podoby konkrétního pracovního postupu. Materiál přináší představení základních čtyř modelů zkušenostního učení: Kolbův cyklus učení, Zóna komfortu, Flow, Johari okno. Tyto modely učení lze aplikovat také při reflexi zážitkového kurzu.
-
Výchova zážitkem není nový pedagogický přístup. Za zakladatele bývá považován Kurt Hahn, který zážitkové učení rozvíjel už v polovině 20. století. Už po dlouhou dobu před tím se však objevovaly tendence využívat zkušenosti ve výchově – formulovali je velcí pedagogičtí myslitelé – Rousseau, Lock, Dewey a další. Jejich myšlenky pak často uváděli do praxe nejrůznější organizace pro volný čas dětí a mládeže – Junák, Sokol apod. Materiál pojednává koncepce využívání prvků zkušenostního učení (skauting, woodcraft atd.) a historické kořeny zážitkové pedagogiky, ze kterých současná výchova zážitkem v ČR čerpá.
-
Materiál pojednává historická východiska výchovy zážitkem v dějinách pedagogického myšlení (Dewey, Lock, Rousseau).
-
Pod skupinovou dynamikou rozumíme vše, co se ve skupině děje, tedy skupinové procesy, vztahy a změny ve skupině. V rámci života malé sociální skupiny (viz sociální psychologie), tedy jejího vývoje, můžeme pozorovat, že se skupina je dynamickým organismem, který se vyvíjí, a v tomto vývoji můžeme rozeznat několik fází. Materiál pojednává fáze vývoje skupiny: forming, storming, norming, performing. Každý fáze je charakteristická určitým chováním členů skupiny.
-
Cíl je základní kategorie veškerého pedagogického plánování. Jedná se o určitou metu, které se pedagog snaží dosáhnout nejen svou činností, ale především skrze činnost účastníků. To klade také jisté nároky na formulaci cílů. Materiál pojednává úlohu cílů ve výchově zážitkem, jejich formulování, hierarchii.
-
Dramaturgie je královskou disciplínou zážitkové pedagogiky. Úzce souvisí s uměleckými dramaturgiemi – jde o výběr tématu, které je pro cílovou skupinu důležité a jeho další konkrétní uzpůsobení za účelem dosažení stanovených cílů – za daných okolností a za pomoci zážitků účastníků.
-
Bez reflexe by výchova zážitkem byla sotva z poloviny tak uceleným přístupem k rozvoji jedince nebo skupiny – umožňuje víceméně nahodilé a velmi různé zážitky každého účastníka modifikovat v novou zkušenost, a tak celkově zkvalitnit život všech, na které se skrze zážitkový program snažíme působit.
-
Přestože her pro různé účely existuje nespočetné množství, může nastat situace, kdy pedagogům nezbývá jiná možnost, než si pro daný účel a danou situaci hru vytvořit. Na základě vhodného impulsu (kniha, film, společenská situace) také můžeme vytvářet hry pro příležitostné uvedení v budoucnu. Pro obě situace je nutné znát a umět používat herní vrstvy, které tvoří základní stavební prvky každé hry.
-
-
-
Cílem reflexe není předvést schopnosti a znalosti pedagoga, nýbrž poskytnout účastníkům možnost k jejich vlastnímu učení. Ideální vedoucí nevede účastníky k závěrům, ale spíše je stimuluje k jejich vlastnímu vyjádření a pak je následuje. A jak na to, je obsahem tohoto studijního materiálu.
-
Účastníci často vnímají zážitkové aktivity jako nebezpečné, opak by ale měl být pravdou. Je úkolem lektorů zajistit maximální bezpečnost účastníků – ať už tu fyzickou, nebo psychickou. Určitý rozdíl je však třeba dělat mezi skutečným nebezpečím a subjektivní mírou rizika, kterou vnímají účastníci.
-
Každá hra je zážitková – tj. každá hra umožňuje načerpat zážitky, které (pokud je s nimi dobře pracováno) umožňují osobní či skupinový růst. Tradiční lipnické zážitkové hry však mají ještě další specifický charakter – nesou s sebou prvek výzvy. To předpokládá, že hráči, kteří se do nich zapojují, by tak měli mít přirozený zájem rozvíjet sebe sama.
-
Na tomto odkaze je dostupná kniha Jiřího Němce, Od prožívání k požitkářství, která se věnuje dějinnému vývoji hry: https://www.dropbox.com/s/y2pnmibbklkibk3/od_prozivani_k_pozitkarstvi_nemec.pdf?dl=0