- Učitel: Lucie Kolářová
Východiskem přednáškového cyklu je předpoklad, že teologická kategorie stvoření patří k základům křesťanství i západní civilizace.
Téma bude sledováno na pozadí vývoje obrazů světa, jež jsou relevantní pro západní kulturní okruh. Různé obrazy světa, nazírané sémantikou teologie stvoření, nastolí tři velké kontexty reflexe: mýticko-náboženský, metafyzicko-náboženský a přírodovědecký. Hermeneutická metoda předmětu vede k důslednému rozlišování: například že dané kontexty jsou svébytné a inkomenzurabilní a nelze je hodnotit podle stejných měřítek. Že myšlenka stvořenosti narůstá ruku v ruce s vědomím dějin a individuální kvality času; že náboženská pravda a empirická pravda nejsou konkurenty, protože si nárokují odlišné oblasti života. A že vydiferencování vědecké racionality z existenciální racionality představuje bez nadsázky obrovský výdobytek v duchovním vývoji lidstva, který však může být vzápětí znehodnocován, stává-li se prostředkem k ideologickému výkladu člověka, světa, přírody. Představuje se teologie stvoření, která se vyvarovává pasti objektivizujícího a doslovného pojetí stvoření jako objektivní příčiny kosmu.
Cílem přednášek je uchopit stvoření jako symbol performativní řeči, která tedy svět nevysvětluje, nýbrž k němu zprostředkovává postoj. Studenti si osvojují nejen teoretické znalosti, nýbrž otevírá se jim prostor pro vytváření dovedností určitého typu. Stvoření lze totiž chápat jako šifru pro možné setkávání se světem ve správné míře příchylnosti a odstupu, přitakání i ohraničenosti; především však jako symbol pro možné setkávání v důvěře, tedy ve schopnosti (s)tvořit důvěru. Jestliže se stvoření, resp. stvořenost vyjevuje jako odpověď na existenciální otázku člověka po jeho místě ve světě, pak se žádoucí dovednosti týkají právě utváření konkrétních postojů ke světu a přírodě.
- Učitel: Lucie Kolářová
Východiskem přednáškového cyklu je předpoklad, že teologická kategorie stvoření patří k základům křesťanství i západní civilizace.
Téma bude sledováno na pozadí vývoje obrazů světa, jež jsou relevantní pro západní kulturní okruh. Různé obrazy světa, nazírané sémantikou teologie stvoření, nastolí tři velké kontexty reflexe: mýticko-náboženský, metafyzicko-náboženský a přírodovědecký. Hermeneutická metoda předmětu vede k důslednému rozlišování: například že dané kontexty jsou svébytné a inkomenzurabilní a nelze je hodnotit podle stejných měřítek. Že myšlenka stvořenosti narůstá ruku v ruce s vědomím dějin a individuální kvality času; že náboženská pravda a empirická pravda nejsou konkurenty, protože si nárokují odlišné oblasti života. A že vydiferencování vědecké racionality z existenciální racionality představuje bez nadsázky obrovský výdobytek v duchovním vývoji lidstva, který však může být vzápětí znehodnocován, stává-li se prostředkem k ideologickému výkladu člověka, světa, přírody. Představuje se teologie stvoření, která se vyvarovává pasti objektivizujícího a doslovného pojetí stvoření jako objektivní příčiny kosmu.
Cílem přednášek je uchopit stvoření jako symbol performativní řeči, která tedy svět nevysvětluje, nýbrž k němu zprostředkovává postoj. Studenti si osvojují nejen teoretické znalosti, nýbrž otevírá se jim prostor pro vytváření dovedností určitého typu. Stvoření lze totiž chápat jako šifru pro možné setkávání se světem ve správné míře příchylnosti a odstupu, přitakání i ohraničenosti; především však jako symbol pro možné setkávání v důvěře, tedy ve schopnosti (s)tvořit důvěru. Jestliže se stvoření, resp. stvořenost vyjevuje jako odpověď na existenciální otázku člověka po jeho místě ve světě, pak se žádoucí dovednosti týkají právě utváření konkrétních postojů ke světu a přírodě.
- Učitel: Lucie Kolářová
Východiskem přednáškového cyklu je předpoklad, že teologická kategorie stvoření patří k základům křesťanství i západní civilizace.
Téma bude sledováno na pozadí vývoje obrazů světa, jež jsou relevantní pro západní kulturní okruh. Různé obrazy světa, nazírané sémantikou teologie stvoření, nastolí tři velké kontexty reflexe: mýticko-náboženský, metafyzicko-náboženský a přírodovědecký. Hermeneutická metoda předmětu vede k důslednému rozlišování: například že dané kontexty jsou svébytné a inkomenzurabilní a nelze je hodnotit podle stejných měřítek. Že myšlenka stvořenosti narůstá ruku v ruce s vědomím dějin a individuální kvality času; že náboženská pravda a empirická pravda nejsou konkurenty, protože si nárokují odlišné oblasti života. A že vydiferencování vědecké racionality z existenciální racionality představuje bez nadsázky obrovský výdobytek v duchovním vývoji lidstva, který však může být vzápětí znehodnocován, stává-li se prostředkem k ideologickému výkladu člověka, světa, přírody. Představuje se teologie stvoření, která se vyvarovává pasti objektivizujícího a doslovného pojetí stvoření jako objektivní příčiny kosmu.
Cílem přednášek je uchopit stvoření jako symbol performativní řeči, která tedy svět nevysvětluje, nýbrž k němu zprostředkovává postoj. Studenti si osvojují nejen teoretické znalosti, nýbrž otevírá se jim prostor pro vytváření dovedností určitého typu. Stvoření lze totiž chápat jako šifru pro možné setkávání se světem ve správné míře příchylnosti a odstupu, přitakání i ohraničenosti; především však jako symbol pro možné setkávání v důvěře, tedy ve schopnosti (s)tvořit důvěru. Jestliže se stvoření, resp. stvořenost vyjevuje jako odpověď na existenciální otázku člověka po jeho místě ve světě, pak se žádoucí dovednosti týkají právě utváření konkrétních postojů ke světu a přírodě.
- Učitel: Lucie Kolářová
Východiskem přednáškového cyklu je předpoklad, že teologická kategorie stvoření patří k základům křesťanství i západní civilizace.
Téma bude sledováno na pozadí vývoje obrazů světa, jež jsou relevantní pro západní kulturní okruh. Různé obrazy světa, nazírané sémantikou teologie stvoření, nastolí tři velké kontexty reflexe: mýticko-náboženský, metafyzicko-náboženský a přírodovědecký. Hermeneutická metoda předmětu vede k důslednému rozlišování: například že dané kontexty jsou svébytné a inkomenzurabilní a nelze je hodnotit podle stejných měřítek. Že myšlenka stvořenosti narůstá ruku v ruce s vědomím dějin a individuální kvality času; že náboženská pravda a empirická pravda nejsou konkurenty, protože si nárokují odlišné oblasti života. A že vydiferencování vědecké racionality z existenciální racionality představuje bez nadsázky obrovský výdobytek v duchovním vývoji lidstva, který však může být vzápětí znehodnocován, stává-li se prostředkem k ideologickému výkladu člověka, světa, přírody. Představuje se teologie stvoření, která se vyvarovává pasti objektivizujícího a doslovného pojetí stvoření jako objektivní příčiny kosmu.
Cílem přednášek je uchopit stvoření jako symbol performativní řeči, která tedy svět nevysvětluje, nýbrž k němu zprostředkovává postoj. Studenti si osvojují nejen teoretické znalosti, nýbrž otevírá se jim prostor pro vytváření dovedností určitého typu. Stvoření lze totiž chápat jako šifru pro možné setkávání se světem ve správné míře příchylnosti a odstupu, přitakání i ohraničenosti; především však jako symbol pro možné setkávání v důvěře, tedy ve schopnosti (s)tvořit důvěru. Jestliže se stvoření, resp. stvořenost vyjevuje jako odpověď na existenciální otázku člověka po jeho místě ve světě, pak se žádoucí dovednosti týkají právě utváření konkrétních postojů ke světu a přírodě.